Právo není spravedlnost, ale spravedlnost je přirozeným právem.
V soudní praxi, zvláště v důsledku extenzivního výkladu restitučních právních předpisů Ústavním soudem v letech 1993–2003, dochází občas k nežádoucímu vyzdvihování teleologického výkladu kogentních ustanovení zákona v rozporu s jejich jednoznačným zněním.
V případě ustáleného výkladu soudy v rozporu s jednoznačně formulovanými kogentními ustanoveními zákona si soudní moc v rozporu s Ústavou de facto neoprávněně přisvojuje i moc zákonodárnou.
Například aktuální výklad § 149 odst. 4 občanského zákoníku Nejvyšším soudem ČR „uzákoňuje“ za další případ obdobného použití § 149 odst. 2 a 3 občanského zákoníku i zúžení společného jmění manželů rozsudkem soudu z důvodu získání oprávnění k podnikatelské činnosti jedním z manželů dle § 148 odst. 2 občanského zákoníku.
Zúžením společného jmění manželů rozsudkem soudu na základě § 148 odst. 2 občanského zákoníku nedochází ze zákona k zániku společného jmění manželů s jeho vypořádáním ve smyslu § 149 odst. 2 a 3 občanského zákoníku zejména z důvodu potřebnosti zvýšené ochrany práv věřitelů podnikajícího manžela, když případné obcházení zákona smluvním zúžením společného jmění manželů – na rozdíl od zúžení společného jmění manželů rozsudkem z důvodu podnikání manžela a ze závažných důvodů, které je však v praxi doposud výjimečné – je pod sankcí absolutní neplatnosti dohody o zúžení společného jmění manželů ve formě notářského zápisu.
Má-li soudce při výkladu jednoznačně formulovaného kogentního ustanovení zákona za to, že aplikovaná norma je v rozporu s Ústavou, Listinou základních práv a svobod nebo mezinárodní úmluvou, kterou je Česká republika vázána, má podat návrh (podnět) Ústavnímu soudu ke zrušení takové právní normy a nikoli zaujmout účelový výklad zákona dle svého spravedlivého přesvědčení, že „to tak má být, tak je to správné“.
Kogentní ustanovení zákona, které jednoznačně stanoví povinnému zákaz nakládání s jeho majetkem po dobu exekuce dle § 44 odst. 7 a § 47 odst. 4 exekučního řádu, jinak je právní úkon neplatný, nelze vykládat tak, že smlouva o převodu vlastnictví nemovitosti uzavřená v rozporu s takto jednoznačně vyjádřenou kogentní normou je platná, pokud návrh na vklad vlastnického práva byl podán až po skončení exekuce Právním úkonem ve smyslu § 44 odst. 7 a § 47 odst. 4 exekučního řádu je smlouva o převodu vlastnictví nemovitostí a nikoli návrh na vklad vlastnického práva. Návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí není hmotněprávním úkonem ve smyslu § 34 občanského zákoníku, nýbrž procesním úkonem účastníka řízení učiněným na podkladě správního řádu. Vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí rovněž není hmotněprávním úkonem ve smyslu § 34 občanského zákoníku, nýbrž procesním rozhodnutím katastrálního úřadu jako orgánu státní správy.
Další rozšiřování ustáleného výkladu kogentních ustanovení zákona soudy v rozporu s jejich jednoznačným zněním i účelem pomalu, ale jistě vyvolává návrat tradic „lidového soudnictví“, které dle svého spravedlivého přesvědčení v rámci volného rámce právního řádu do budoucna mohou stejně dobře vykonávat i vybraní laici.
Ustálený dlouhodobý výklad soudů v příkrém rozporu s jednoznačným zněním kogentního ustanovení zákona je zásahem soudní moci do moci zákonodárné, který v krajním případě hypoteticky navozuje ústavní právo zákonodárce na ochranu jeho výlučných pravomocí k zajištění ústavnosti a zákonnosti zrušení takto vadného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR či Ústavního soudu ČR zvláštním zákonem; narušením rovnosti mezi mocí soudní a zákonodárnou je i vědomé, dlouhodobé a opakované nerespektování jednoznačně vyjádřených kogentních ustanovení zákona s právem obecného soudu si před svým rozhodnutím vyžádat si stanovisko zákonodárce s důvodovou zprávou a rozpravou poslanců před přijetím dotčeného ustanovení zákona.
Zdroj: JUDr. Luboš Chalupa, www.akchalupa.cz