Právní postavení ustanoveného obhájce

Právní postavení ustanoveného obhájce vůči obviněnému je důležité pro určení rozsahu vzájemných práv a povinností.

Právní vztah poskytování právní pomoci advokátem může být jen občansko právním nebo obchodně právním vztahem, kterých ze zákonných důvodů (např. ustanovení za obhájce dle § 39 odst.l či ustanovení právním zástupcem dle § 30 odst.2 o.s.ř.) může mít určité prvky veřejnoprávní ochrany základních práv a svobod.

Obhajoba obviněného, kterému byl ustanoven obhájce na základě ustanovení § 39 odst.1 tr.ř., je vyjma svého vzniku a zániku zvláštní tím, že stát jako garant dodržování základních práv a svobod uhradí za obviněného ustanovenému obhájce odměnu a hotové výdaje.

K tíži obviněného, u kterého jsou dány důvody nutné obhajoby, nemůže být skutečnost, že si nezvolil svého obhájce, zpravidla proto, že jeho majetkové poměry neumožňují uzavření obvyklé smlouvy o poskytnutí právní pomoci.

Institut ustanovení obhájce obviněnému v případech tzv. nutné obhajoby je jedním z důležitých nástrojů zajištění dodržování zákonnosti a spravedlnosti, které jsou v oblasti trestního řízení zvlášť důležité.

II. Vybraná judikatura

„O výši odměny a náhradě hotových výdajů ustanoveného obhájce rozhodne ve smyslu § 151 odst.3, věta první, tr.ř. na návrh obhájce příslušný orgán činný v trestním řízení. Bez takového návrhu příslušný orgán rozhodnout nemůže. Cit. ustanovení tr.řádu nemá pokračování v jiných ustanoveních, podmínky uplatnění návrhu obhájce nejsou konkretizovány ani v zákonu o advokacii či advokátním tarifu. V žádném z těchto předpisů není stanovena lhůta pro uplatnění návrhu obhájce. Na tyto případy nelze aplikovat ust.§ 100 a násl. o.z. o promlčení, ale ust. § 102 o.z.-promlčecí doba počíná běžet až ode dne, kdy bylo právo uplatněno ve smyslu tohoto ust. u fyzické nebo právnické osoby. V prvé řadě není správný již ten závěr okresního soudu, že právní vztah mezi ustanoveným obhájcem a tím, kdo jej ustanovil, je tzv. příkazní smlouvou ve smyslu § 724 a násl. o.z. Podle § 724 o.z. se příkazní smlouvou zavazuje příkazník, že pro příkazce obstará nějakou věc nebo vykoná jinou činnost. V projednávaném případě však nejde o popisovanou situaci. Ustanovený obhájce v takovém případě neposkytuje obviněnému právní služby na základě smlouvy, nýbrž na základě rozhodnutí soudu o ustanovení podle § 39 odst.1 tr.ř. Právní vztah mezi ustanoveným obhájcem na straně jedné a státem na straně druhé nepodléhá v daném případě příslušným ustanovením občanského zákoníku o příkazní smlouvě. Jde o vztah upravený v našem právním řádu nikoli v části soukromoprávní, nýbrž v části veřejnoprávní. Konkrétně je tento vztah upraven trestním řádem (zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů) a dále zákonem č. 85/1996 Sb., o
advokacii (dříve zákon č. 128/1990 Sb.). Uvedené normy stanoví práva a povinnosti obou subjektů tohoto právního vztahu, tedy obhájce i státu.“

III. Právní závěry

Ustanovením obhájce obviněnému na základě ustanovení § 39 odst.1 tr.ř. je garantováno jedno ze základních práv a svobod na kvalifikovanou právní ochranu (obhajobu) před soudem ve smyslu čl. 40 odst.3, věta druhá, Listiny základních práv a svobod.

Rozhodnutím předsedy soudu (v přípravném řízení soudce) vydaném dle ustanovení § 39 odst.1 tr.ř. vzniká mezi obviněným (obžalovaným) na straně jedné a obhájcem na straně druhé právní vztah, jehož předmětem je poskytnutí právní pomoci (obhajoby) obviněnému obhájcem v trestním řízení, a to v rozsahu uvedeném v rozhodnutí o ustanovení za obhájce.

Právní vztah poskytování právní pomoci mezi ustanoveným obhájcem a obviněným vzniká rozhodnutím státního orgánu (předsedy soudu, soudce) namísto obvyklé smlouvy o poskytnutí právní pomoci při obhajobě obviněného.

Práva a povinnosti ustanoveného obhájce i zvoleného obhájce vůči obviněnému, které vyplývají z trestního řádu a zákona o advokacii, jsou stejné, samozřejmě s výjimkou způsobu vzniku a zániku poskytování právní pomoci, jakož i úhrady odměny a hotových výdajů. V opačném případě by se jednalo o ústavně nepřípustnou diskriminaci jen z důvodu, např. majetkových poměrů, zdravotního stavu obviněného.

Právní vztah mezi obviněným a ustanoveným obhájcem je právním vztahem občansko právním, který vzniká na základě ustanovení za obhájce dle § 39 odst.1 tr.ř. jako jiné právní skutečnosti ve smyslu ustanovení § 489 o.z.. Obviněným tak má za stanovených zákonných podmínek nárok na náhradu škody ve smyslu ustanovení § 24 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění předpisů pozdějších, nikoli vůči České republice, nýbrž přímo vůči ustanovenému obhájci.

Ustanovený obhájce je stejně jako zvolený obhájce povinen dodržovat povinnosti obhájce vyplývající pro něj z trestního řádu, zejména ustanovení § 41 tr.ř., jakož i obecné občanskoprávní povinnosti advokáta vyplývající ze zákona o advokacii a občanského zákoníku (analogické použití ustanovení § 724 an. o příkazní smlouvě).

Ustanovený obhájce je v rámci svých povinností vyplývajících z trestního řádu povinen jednat podle svých schopností a znalostí, přičemž od pokynů obviněného se může odchýlit jen tehdy, je-li to nezbytné v zájmu obviněného a nemůže-li včas obdržet jeho souhlas (analogie § 725 o.z.). Dále je ustanovené obhájce povinen obviněnému podat na jeho žádost všechny zprávy o postupu obhajoby (analogie § 727 o.z.).

Přesnou výši odměny a hotových výdajů může ustanovený obhájce sám konkrétně určit nejpozději ke dni skončení obhajoby.

Stát (soud) nemá vyjma výslovných zákonných výjimek právo jakkoli zasahovat do právního vztahu (obhajoby) mezi ustanoveným obhájcem a obviněným, natož aby mezi těmito subjekty existoval právní vztah poskytování právní pomoci ve prospěch obviněného.

Po dobu řízení o návrhu ustanoveného obhájce na přiznání výše odměny a hotových výdajů vedeného u příslušného orgánu činného v trestním řízení, u něhož bylo trestní stíhání obviněného pravomocně skončeno, promlčecí doba ve smyslu ustanovení § 112 o.z. neběží. Promlčecí doba dle § 102 o.z. je vyloučena již z toho důvodu, že délka samotného řízení u státního orgánu nemůže jít k tíži účastníka řízení, pokud zákon výslovně nestanoví jinak.

1) Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24.2.1999, č.j. 3 To 89/99-345 (Bulletin advokacie č. 6-7/2000, s. 86-89)

Zdroj: JUDr. Luboš Chalupa, www.akchalupa.cz