Vázanost soudu výší náhrad škody

RESTITUČNÍ PŘEDPISY

Soudní řízení o vydání věci na základě zákonů č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích a č. 229/1991 Sb., o půdě (dále „restituční právní předpisy“) mají zvláštní charakter, který je vyjádřen v preambulích a úvodních ustanoveních těchto právních předpisů.

Právní ani soudní praxe dosud nemá ujasněnu základní otázku způsobu výpočtu peněžní náhrady za znehodnocené stavby ve smyslu ust. § 10 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb. Lze konstatovat, že peněžní náhrady poskytnuté Ministerstvem pro správu národního majetku a jeho privatizaci České republiky a později Ministerstvem financí České republiky vypočtené podle § 14 zákona č. 403/L990 Sb. za znehodnocené stavby byly_poskytnuty ve výrazném neprospěchu oprávněných osob.

Rovnost účastníků soudního řízení a právního vztahu je jedním z nejdůležitějších ústavních principů demokratického právního státu, který musí respektovat především samotný zákonodárce při tvorbě obecně závazných právních předpisů.

Pro průběh soudního řízení a promlčení peněžní a finanční náhrady je důležitou skutečností, zda je soud ve smyslu ust. § 153 odst. 2 o. s. ř. vázán návrhem oprávněné osoby, co do výše uplatněné náhrady, či nikoli. To se rovněž týká soudního řízení o náhradu škody podle § 420 a násl. obč. zák., jejíž přesnou výši Ize zjistit jen na základě znaleckého posudku nebo závisí na úvaze soudu.

ZÁKLADNÍ PRÁVNÍ ÚPRAVA A JUDIKATURA

1. Ustanovení § 14 zákona č. 403/1990 Sb. Za stavbu, která byla demolována, a za nemovitosti, za něž peněžní náhrada přísluší podle § 10, poskytne příslušné Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci i oprávněné osobě na její výzvu doloženou podle § 6 peněžní náhradu (dále jen „náhrada“) ve , výši stanovené podle stavu ke dni odnětí, a to s použitím vyhlášky Ministerstva financí č. 73/1964 Sb., o cenách staveb v osobním vlastnictvím a o náhradách při vyvlastnění nemovitosti, s připočtením 3 % z této částky za každý rok od odnětí do dne účinnosti tohoto zákona. (odstavec L )

Náhrada se sníží o vyplacenou částku ( § 6 odst. 2 písm. a) nebo o odškodnění ( § 6 odst. 2 písm. b). (odstavec 2)

Náhrada poskytovaná podle § 10 odst. 2 se dále sníží o cenu vydané nemovitosti, stanovenou podle vyhlášky uvedené v odstavci 1, vypočtenou podle stavu nemovitosti uvedeného v § 10 odst.1 . (odstavec 3)

2. Podle rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30.12.1993, 3 Cdo 106/92: „Shledá-li soud v řízení o povinnosti žalovaného uzavřít dohodu o vydání věci podle ust. § 5 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. nárok některé z více žalujících oprávněných osob za opodstatněný, dospívá k rozhodnutí, které ve svých důsledcích představuje vypořádání vztahů mezi účastníky podle ust. § 1.53 odst. 2 o. s. ř. V takovém případě není soud vázán žalobním návrhem, jehož součástí je navržený text dohody o vydání věci, a může i bez jeho změny (§ 95 o. s. ř.) v rámci celkem uplatněného nároku přisoudit některé z oprávněných osob více nebo méně než bylo jimi uplatněno.“

ZPŮSOB VÝPOČTU PENĚŽNÍ NÁHRADY

Z dosavadního průběhu mimosoudního či soudního uplatňování nároku na peněžní náhradu za znehodnocené stavby ve smyslu ustanovení § 10 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb. vyplývá, že oprávněné osoby byly nesprávným výpočtem peněžní náhrady podle § 14 zákona č. 403/1990 Sb. výrazně zkracovány.

Ze znění i konstrukce ust. 14 zákona č. 403/1990 Sb. vyplývá tento správný výpočet peněžní náhrady:

1. stanovení ceny stavby podle stavu ke dni odnětí vypočtené podle části I. hlava první vyhlášky č. 73/1964 Sb.,

2. připočtení 3% z ceny stavby podle stavu ke dni odnětí vypočtené podle části 1., hlava první vyhlášky č. 73/1964 Sb. za každý rok od odnětí do dne účinnosti zákona č. 403/1990 Sb., tj. 1.11.1990,

3. snížení náhrady (součet částek pod body 1 a 2) o vyplacenou částku za odňatou věc nebo o odškodnění příslušným Ministerstvem financí nebo příslušnou správou pro věci majetkové a devizové,

4. další snížení náhrady o cenu vydané nemovitosti podle stavu ke dni uzavření dohody o vydání věci, vypočtenou podle části 1., hlava první vyhlášky č. 73/1964 Sb.

Příslušná ministerstvu a následně i soudy v neprospěch restituentů dosud vycházejí z výkladu ústa. § 14 zákona č. 403/1990 Sb., který lze vyjádřit tak, že se odečte cena stavby ke dni odnětí (bod 1) od ceny vydané stavby (bod 4) a teprve z tohoto rozdílu je připočítávána částka 3% za každý rok odnětí do 1.11.1990.

Je zřejmé, že připočítávání 3% z ceny stavby podle jejího stavu ke dni odnětí podle ust. § l4 odst.1 zákona č. 403/1990 Sb., má za účel paušálně reparovat ušlý zisk původních vlastníků odňatých věcí, případně jejich dědiců – oprávněných osob, kterým bylo jejich vlastnictví odejmuto. Z důvodu rozsahu restitucí podle zákona č. 87/1991 Sb. a č. 229/1991 Sb., zákonodárce tento princip v zájmu co nejširšího zmírnění křivd vědomě opustil.

Ustanovení § 19a odst. 4 zákona číslo č. 403/1990 Sb. zní: „Způsob ocenění za použití vyhlášky stanoví v ,jednotlivých případech příslušné ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci.“

Podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9.11. 1998 č.j. 22 Co 391/98 „Zásadní výhrada žalobců spočívající v odmítání provedeného výpočtu je zcela irelevantní, protože jak soud l. stupně správně konstatoval, je stanovení výše náhrady ve smyslu ust. § 19a odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. ve výlučné kompetenci Ministerstva Financí ČR.“

Mám za to, že ust. § 19a odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. je v rozporu s ústavní rovností práv jak účastníků řízení před soudem, tak i obecně všech účastníků právního vztahu poskytnutí peněžní náhrady podle ust. § 10 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb.

Je porušením ústavního práva v řízení před soudem i rovnosti před zákonem, pokud zákon výslovně zakládá právo jen jednomu z účastníků jednotivého právního vztahu, aby jeden ze základních prostředků stanovení konkrétní výše svoje ,povinnosti přímo určoval sám zavázaný (povinný) účastník bez stanovení obecně závazných právních pravidel.

Dále mám za to, že v případě podání ústavní stížnosti, jejímž základem je jen tvrzení existence rozporu určitého právního předpisu či jeho jednotlivého ust. s ústavním zákonem nebo zavazující mezinárodní smlouvou, je povinností stěžovatele současně s ústavní stížností podat podle ust. § C4 odst. l písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění předpisů pozdějších, o ústavním soudu, návrh na jejich zrušení, jinak to může mít negativní vliv na výsledek řízení u mezinárodních soudních institucí (nevyčerpání všech vnitrostátních zákonných prostředků), případně na rozsah odpovědnosti České republiky za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím.

VÁZANOST SOUDU NÁVRHEM NA NÁHRADU

Právní literatura považuje za případy, kdy z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání mezi účastníky ve smyslu ust. § 153 odst.2 o. s. ř. tyto právní vztahy:

a) vypořádání náhrady škody určené právními předpisy u škod způsobených několika škůdci;

b) vypořádaní zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví (společného jmění manželů), jakož i vypořádání mezi podílovými spoluvlastníky,jejichž spoluvlastnictví se zrušuje;

c) zrušení práva společného najmu bytu a určení dalšího nájemce bytu;

d) tzv. iudidium duplex (splnění povinností se může domáhat jak navrhovatel, tak odpůrce), zejména rozhodnutí řešící neshody mezi manžely, mezi spoluvlastníky nebo společnými nájemci.

V soudní a právní praxi je dosud zastáván právní názor, že soud je co do výše náhrady plně vázán návrhem žalobce (oprávněné osoby) na poskytnutí peněžní či finanční náhrady podle restitučních právních předpisů, přičemž změny návrhu na zahájení řízení (rozšíření či částečné zpěvzetí žaloby) po vypracování znaleckého posudku dle ust: § 127 0. s, ř. soudy připouští.

Z konstrukce restitučních právních předpisů, jakož i znění ustanovení § 7 odst. 3 a § 1 I zákona č. 231/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v mimosoudních rehabilitacích, vyplývá, že rozhodnutí soudu o přiznání peněžní či finanční náhrady dle restitučních právních předpisů ve svém důsledku představuje vypořádání právního vztahů mezi jeho účastníky ve smyslu ust. § 153 odst. 2 o. s. ř.

V řízení o peněžní či finanční náhradu dle restitučních právních předpisů není soud ve smyslu ustanovení § 153 odst.2 o. s. ř., co do přesné výše náhrady, vázán návrhem žalobce oprávněné osoby rovněž proto, že restituční právní předpisy neukládají oprávněným osobám jako zákonnou podmínku pro uplatnění jejich majetkového práva uvedení výše náhrady , které se domáhají, přičemž stanovení její výše vyplývá přímo ze zákona (restitučních právních předpisů) a její přesnou výši lze zpravidla určit až na základě znaleckého posudku. Tím není dotčena povinnost žalobce – oprávněné osoby uvést v žalobě veškeré rozhodné skutečnosti, mezi které patří i přibližná výše peněžní či finanční náhrady. V případě, že soud zjistí, že žalobci – oprávněné osobě náleží vyšší náhrada, než kterou uvedl v samotné žalobě, přisoudí mu na základě uvedených rozhodujících skutečností pravou (skutečnou) výši náhrady . Oprávněné osobě lze však doporučit upřesnění, tj. nikoli změnu (rozšíření) žaloby na základě vypracovaného znaleckého posudku.

VYPLÝVAJÍCÍ PRÁVNÍ ZÁVĚRY

1. Žalobce – oprávněná osoba je povinen v žalobě úplně a pravdivě vylíčit rozhodující skutečnosti, kterými je soud vázán, zejména odškodňovanou. konkrétní movitou či nemovitou věc a osobu původního vlastníka, a to vyjma přesné výše požadované náhrady. Namísto přesné výše náhrady, kterou v případě soudního sporu zpravidla určí až znalecký posudek vypracovaný dle ust. § 127 o. s. ř., je žalobce v žalobě povinen uvést pouze. přibližnou výši náhrady, kterou soud není ve smyslu ust. § 153 odst.2 o. s. ř. vázán.

2. Návrh žalobce na připuštění změny návrhu na peněžní či finanční náhradu (rozšíření či částečné zpětvzetí) a vydání usnesení soudu o připuštění či nepřipuštění takovéhoto návrhu dle ust. § 95 o. s. ř. není zákonnou podmínkou přiznání skutečné výše náhrady oprávněné osobě, neboť soud je v těchto případech vázán rozhodujícími žalobními tvrzeními, vyjma přesné výše náhrady, a rozhoduje bez ohledu na její přibližnou výši uvedenou v žalobě.

Podání žalobce, kterým v průběhu soudního řízení, zpravidla po vypracování znaleckého posudku, oprávněná osoba určí přesnou výši uplatněné náhrady, a vyšší či nižší než původně požadovala, je třeba považovat jen za upřesnění žaloby, o němž soud nerozhoduje zvláštním usnesením.

3. V případě, že soud rozhodl pravomocným rozhodnutím o peněžní či finanční náhradě podle restitučních právních předpisů, jedná se v rozsahu konkrétní movité či nemovité věci a osoby původního vlastníka o rozsouzenou věc bez možnosti podání nové žaloby na neuplatněnou část peněžní či finanční náhrady např. v důsledku právního omylu při výpočtu výše skutečné náhrady.

4. Jelikož soud není vázán přibližnou výší peněžní či finanční náhrady uvedenou v návrhu na zahájení řízení, nelze úspěšně vznést námitku promlčení pro část náhrady dodatečně požadovanou v průběhu soudního řízení v rámci předmětu řízení vymezeného v žalobě, např. po vypracování znaleckého posudku dle § 127 o.s.ř.

5. Soud je povinen skutečnou výši peněžní či finanční náhrady na základě žalobních tvrzení oprávněné osoby vypočítat v souladu se zákonem bez ohledu na její možný právní omyl při výpočtu náhrady v samotné žalobě.

6. Soud ve svém rozhodnutí ve věci samé přisoudí žalobci – oprávněné osobě skutečnou výši peněžní či finanční náhrady s tím, že odpovídající výši náhrady oprávněné osobě přizná bez ohledu na nutnost rozšíření žaloby, případně zamítnutí části návrhu na zahájení řízení. Připuštění změny návrhu na zahájení řízení (rozšíření či částečné zpětvzetí), ačkoli ji zákon nevyžaduje, není podstatnou vadou řízení

7. Upřesňuje-li žalobce přibližnou výši peněžní (finanční) náhrady v rámci ostatních rozhodujících skutkových tvrzení uvedených v žalobě, zejména odškodňované věci a jejího původního vlastníka, nelze pro takto upřesněnou výši náhrady vznést úspěšně námitku promlčení.

8. V případě, kdy zákon nepodmiňuje uplatnění určitého nároku, jehož součástí je i právo na peněžní (finanční) plnění, uvedení konkrétní částky, a vyplývá-li stanovení přesné výše plnění na zákonem určených cenových předpisech, přičemž pro určení přesné výše náhrady je zapotřebí znaleckého posudku, soud není, co do přesné výše, v rámci předmětu řízení vymezeného skutkovými tvrzeními uvedenými v žalobě zpravidla vázán návrhy účastníků ve smyslu ust. § 153 odst. 2 o. s. ř., pokud žalobce svůj návrh na zahájení řízení v jeho průběhu dodatečně upřesní konečnou částkou.

ZNALECKÝ POSUDEK

Rovněž v řízení o náhradu škody, jejíž přesnou výši lze zjistit až na základě znaleckého posudku vypracovaného dle § 127 o.s.ř., platí, že žalobce je, vyjma rozhodujících tvrzení, o která opírá svůj nárok, zejména týkající se osoby poškozeného a škůdce, protiprávního úkonu, vzniku škody, příčinně souvislosti, zavinění apod., povinen v žalobě uvést jen přibližnou (předpokládanou) výši požadované škody.

Žalobce – poškozený uplatněnou výši škody upřesní zpravidla až po vypracování konečného znaleckého posudku dle § 127 o. s. ř., přičemž v takovém případě se nejedná o změnu žaloby ve smyslu § 95 o. s. ř., nýbrž jen o její upřesnění, které soud bere na vědomí. To vše za předpokladu,že přesná výše škody na základě znaleckého posudku koresponduje s vymezeným vznikem a rozsahem škody uvedeným v žalobě.

V případě, že žalobce – poškozený uplatní v žalobě přibližnou výši škody z důvodu, že určení její přesné výše závisí na odborných znalostech vyžadujících znalecký posudek (který se v téže věci u různých znalců téměř vždy liší), nelze po upřesnění konečné výše požadovaně škody, zpravidla po vypracování znaleckého posudku dle § 127 o. s. ř., úspěšně vznést námitku promlčení pro navýšenou částku požadované škody, pokud je tato skutkovými tvrzeními slovně vymezena v samotné žalobě. V opačném případě by byl žalobce poškozený nucen z opatrnosti žalovat podstatně vyšší než rozumnou výši’škody, neboť jinak by se vystavoval riziku různého posouzení téže věci více znalci a námitce promlčení části svého nároku.

Nedojde-li k mimosoudnímu vyřízení náhrady škody, je pravidlem, že se povinný znalecký posudek vypracovaný oprávněným neuznává, přičemž existují případy, kdy bez součinnosti povinného, např. při místním ohledání, vydání dokladů, příslušenství, znalecký posudek před podáním žaloby ani obstarat nelze.

Pravomocným rozhodnutím soudu o náhradě škody, jejíž výši lze zjistit jen na základě odborných znalostí se v rozsahu rozhodujících skutkových tvrzení uvedených v žalobě jedná o rozsouzenou věc bez ohledu na skutkový, případně právní omyl žalobce či soudu při číselném vyjádření škody v žalobě či rozsudku.

Pokud u náhrady škody, jejíž přesnou (konečnou) výši lze zjistit jen na základě odborných znalostí, vyžadujících v případě soudního sporu vypracování znaleckého posudku, počíná běžet promlčecí doba již okamžikem zjištění přibližné výše škody a osoby škůdce, staví se promlčecí doba podle § 112 obč. zák. pro celý rozsah škody, který je slovně vymezen v žalobě skutkovými tvrzeními o vzniku a rozsahu škody, bez ohledu na číselné vyjádření přibližné výše škody v petitu žaloby.

Je v souladu s hmotným právem, aby výše škody, jejíž přesnou výši lze zjistit jen na základě odborných znalostí, do doby prokázání její skutečné výše znaleckým posudkem vypracovaným dle ustanovení §’ 127 o.s.ř., byla v žalobě určitě vymezena slovním vyjádřením škody, co do jejího vzniku a rozsahu, např. rozsahu poškození apod.

UPŘESNĚNÍ ŽALOVANÉ ČÁSTKY

Ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř., které mimo jiné stanoví povinnost žalobce uvést v žalobě, čeho se domáhá, musí být jako procesně právní institut vykládáno nikoli izolovaně a přednostně před ust. hmotně právními. Uvedení toho, čeho se žalobce v žalobě domáhá, ve smyslu ustanovení § 79 odst.1 o. s. ř. musí být pro soud a účastníky řízení natolik určité, aby tím byl vymezen předmět řízení a rozsah dokazování, avšak i na druhé straně nesmí žalobci bránit či jeho postavení ztěžovat (např. promlčením) při uplatnění nároku, když žalobce na počátku řízení není objektivně schopen určit přesnou (konečnou) výši náhrady. V takovém případě je v souladu s hmotně právními i procesně právními normami uvedení přibližné výše náhrady v samotné žalobě s dodatečným upřesněním žalované částky v závislosti na vypracování znaleckého posudku. Je vhodné tuto výhradu upřesnění žalované částky v závislosti na určitý důkaz uvést již v žalobě.

Ve výše uvedených případech se nejedná o změnu žaloby ve smyslu § 95 o.s.ř., neboť se jedná o tutéž právní věc, kterou na počátku řízení nebylo možné přesně vyčíslit, takže není namístě rozhodovat o připuštění či nepřipuštění návrhu na změnu návrhu na zahájení řízení (nelze měnit stejnou věc, byť jinak vyjádřenou) a vystavovat nezaviněně žalobce námitce promlčení části nároku.

V případě, že po vypracování znaleckého posudku, případně i přes poučení soudu dle § 5 o. s. ř., zůstane žalobce nečinný a svůj návrh na zahájení řízení z jakýchkoli důvodů výslovně neupřesní (nezvýší, nesníží), rozhodne soud podle přibližné výše náhrady uvedené v žalobě s tím, že po právní moci rozhodnutí bude věc rozsouzena i pro takto opomenutou část nároku žalobce.

Otázku vázanosti soudu návrhem na zahájení řízení opírající se o restituční právní předpisy ve smyslu ust. § 153 odst. 2 o. s. ř. soudy dosud řešily jen v souvislosti s vydáním věci (uzavřením dohody o vydání věcí), ačkoli celkový rozsah finanční či peněžní náhrady dosahuje řádu miliard korun.

V případě, že existuje pravomocné rozhodnutí soudu o peněžní náhradě za znehodnocené stavby podle ust. § 10 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb., které bylo vydáno na základě nesprávného výpočtu náhrady podle § 14 cit. zákon, jedna se v celém rozsahu, určeném stavbou, za níž je náhrada požadována, a osobou původního vlastníka, o rozsouzenou věc, která brání novému uplatnění části opomenutého (zkráceného) nároku oprávněně osoby. Obdobně se to týká i finančních náhrad dle restitučních právních předpisů.

Jelikož soud není v řízení o peněžní či finanční náhradě podle restitučních předpisů vázán výší náhrady uvedené v žalobě, ale jen odškodňovanou věcí a osobou původního vlastníka, které musí být v žalobě určitě označeny, znamená zvýšení či snížení požadovaně náhrady, např. po vypracování znaleckého posudku jen upřesnění návrhu na zahájení řízení bez nutnosti podání návrhu na změnu žaloby a její připuštění soudem. Z tohoto důvodu nelze v rozsahu skutkových tvrzení žalobce týkajících se odškodňované věci a osoby původního vlastníka úspěšně vznést námitku promlčení, přičemž pravomocné rozhodnutí soudu v tomto rozsahu způsobuje překážku věci rozsouzené.

Nelze-li již v žalobě objektivně určit přesnou výši peněžní částky, které se žalobce domáhá, z důvodu že její určení závisí na úvaze soudu anebo na odborných znalostech, které v případě soudního sporu vyžaduje vypracování znaleckého posudku dle § 127 o. s. ř., případně i revizních posudků, nelze klást k tíži žalobce upřesnění výše škody až po vypracování znaleckého posudku, pokud toto upřesnění vychází ze skutkového vymezení předmětu řízení uvedeného v žalobě. V takovém případě nejde o změnu žaloby ve smyslu § 95 o.s.ř., nýbrž jen o její upřesnění, přičemž pro celý rozsah takto upřesněné škody se v již zahájeném řízení promlčecí doba ve smyslu § 112 obč. zák. staví. V případě, že by byla nutná změna (rozšíření) žaloby ve smyslu § 95 o.s.ř. o částku zjištěnou podle znaleckého posudku, nelze s úspěchem vznést námitku promlčení pro takto navýšenou částku, neboť předmětem soudního řízení byla od počátku celá škoda vymezení skutkové v samotné žalobě.

Zdroj: JUDr. Luboš Chalupa, www.akchalupa.cz