K nabytí vlastnictví pravomocným rozhodnutím státního orgánu

Nabytí vlastnictví pravomocným rozhodnutím státního orgánu patří společně se zhotovením věci, vydržením, zpracováním cizí věci, přírůstkem, připadnutím věci ztracené, opuštěné a skryté, ze zákona, jakož i nabytím od nevlastníka podle § 486 ObčZ mezi originální způsoby nabytí vlastnictví.

Rozlišení způsobu nabytí vlastnictví mezi originálním anebo derivátním (odvozeným) je velmi důležitou právní skutečností, která má významné hmotněprávní i procesněprávní souvislosti.

Od účinnosti o. z. o., tj. od roku 1811, do dnešní doby Ize vypozorovat postupné omezování právního významu zápisu vlastnictví v pozemkové knize (katastru nemovitostí), který je objektivně odůvodněn změnou společenských podmínek. Stávající celospolečenské prostředí, zejména dosažená úroveň respektování práva a morálka, v několika příštích desetiletích zřejmě neumožní přijmout zákonný institut nabytí vlastnictví k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka z důvodu dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí.

Právní jistota občanů a zachování nezbytné autority státu vyžadují, aby pravomocné konstitutivní rozhodnutí soudu či správního orgánu, na základě kterého určitá osoba nabývá vlastnictví věci, bylo nezpochybnitelnou právní skutečností, která vyjma např. obnovy řízení vylučuje požadavky kterékoli jiné osoby zakládající svoje domnělé vlastnictví na základě jiné, dřívější, právní skutečnosti.

Poměrně početnou skupinou osob, které nabyly vlastnické právo konstitutivním pravomocným rozhodnutím státního orgánu, jsou tzv. oprávněné osoby podle restitučních právních předpisů, mezi které patří především zákon č. 403/1990 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd, č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích a č. 229/1991 Sb., o půdě, vždy ve znění předpisů pozdějších (dále „restituční právní předpisy“).

Způsob nabytí vlastnictví oprávněných osob podle pravomocného rozsudku soudu o vydání věci dle zákona č. 403/1990 Sb. a č. 87/1991 Sb., jakož i rozhodnutí pozemkového úřadu o určení vlastnictví podle zákona č. 229/1991 Sb., je spolu se vztahem mezi restitučními právními předpisy a obecnými právními předpisy, jejich časovou, věcnou a osobní působností, důležitý pro aktuální požadavky osob, které z různých důvodů svoje právo na vydání věci řádně neuplatnily či nebyly v soudním řízení úspěšné.

Restituční právní předpisy se zásadně nevztahují na období před 25. 2. 1948, takže je jen otázkou času, kdy dědicové původních vlastníků, např. majetku odňatého tzv. sudetským Němcům, vznesou svoje nároky u soudu. Vyjma otázky vydržení bude mít pro tento případ důležitou roli i otázka nabytí vlastnictví na základě konstitutivních rozhodnutí státních orgánů v době od 1. 1. 1951 do doby rozhodnutí soudu o žalobě původních vlastníků.

II. Základní právní úprava

1. Ustanovení § 132 zákona č. 40/1964 Sb. (1. 4. 1964 dosud)

Vlastnictví věci lze nabýt kupní, darovací nebo jinou smlouvou, děděním, rozhodnutím státního orgánu nebo na základě jiných skutečností stanovených zákonem (odst. 1). Nabývá-li se vlastnictví rozhodnutím státního orgánu, nabývá se vlastnictví dnem v něm určeným, a není-li určen, dnem právní moci rozhodnutí (odst. 2).

1. Ustanovení § 114 zákona č. 141/1950 Sb. (1. 1. 1951 – 31.3. 1964)

V případech, v kterých tak zákon stanoví, přechází vlastnictví přímo ze zákona anebo výrokem soudu, úřadu nebo orgánu veřejné správy. Jde-li o věc nemovitou, zapíše se také přechod vlastnictví v knize pozemkové nebo železniční, anebo se u soudu uloží listina.

III. Vybraná právní literatura a judikatura

1. „Příkladem nabytí vlastnictví výrokem soudním jsou nabytí vlastnictví

• při zpracování věci podle § 135b ObčZ
• při zřízení stavby na cizím pozemku (§ 135c ObčZ) – při rozdělení spoluvlastnictví (§ 142 ObčZ)
• příklepem při výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí (§ 328b a násl. OSŘ).

Příkladem nabytí vlastnického práva rozhodnutím správního úřadu je rozhodnutí vydané v řízení o vyvlastnění (§ 128 odst. 2 ObčZ), nabytí vlastnictví k nemovitosti restituované podle zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších právních předpisů, rozhodnutím pozemkového úřadu atd.“ ¹⁾

1. „Rozhodnutí státních orgánů o přechodu vlastnického práva jsou např.:

1. soudu:

• o přechodu vlastnictví při zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví (§ 142 ObčZ)
• u neoprávněné stavby (§ 221 odst. 1 ObčZ)
• při prodeji movitých věcí v rámci výkonu rozhodnutí (§ 323-332 OSŘ)

1. bývalého státního notářství:

• o nabytí vlastnického práva při vypořádání dědictví mezi dědici, kteří se nedohodli (§ 483, 484 ObčZ)
• při prodeji nemovitosti uskutečněném v rámci výkonu rozhodnutí (§ 335-337 OSŘ, § 79-88 notářského řádu)
• při prodeji věcí z dědictví podle § 30 odst. 1, § 39 odst. 3 a § 44 odst. 1 notářského řádu
• o vydání dědictví tomu, kdo se postaral o pohřeb (§ 32 odst. 2 notářského řádu)
• o připadnutí věcí, které se nepodařilo prodat, státu (§ 44 odst. 2 notářského řádu)“ ²⁾

1. „Spor o posouzení platnosti smlouvy uzavřené podle § 9 odst. 1 zákona o půdě a schválené pozemkovým úřadem je sporem občanskoprávním a jeho projednávání je v pravomoci soudu (§ 7 odst. 1 OSŘ). Schválení smlouvy podle § 9 odst. 2 zákona o půdě nemůže konvalidovat případnou neplatnost této smlouvy. Jiná situace ovšem nastává v případě, že o vlastnictví oprávněné osoby rozhodne pozemkový úřad podle § 9 odst. 4 zákona o půdě; v takovém případě není právním důvodem přechodu vlastnictví smlouva, ale správní rozhodnutí, které nelze v řízení podle části třetí OSŘ přezkoumávat.“ ³⁾
2. „V případě, že povinná osoba uzavře s oprávněnou osobou dohodu o vydání věci podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., nabývá oprávněná osoba vlastnictví k vydávané nemovitosti dnem právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu o schválení dohody, vydaného podle § 9 odst. 2 citovaného zákona. To vyplývá z ustanovení § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., podle něhož „nedojde-li k dohodě podle odstavce 1, rozhodne o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti pozemkový úřad“. Je nepochybné, že rozhodnutí pozemkového úřadu o tom, že oprávněná osoba je vlastníkem nemovitosti, nepodléhá vkladu do katastru nemovitostí, neboť jde o nabytí vlastnictví rozhodnutím státního orgánu, které se do katastru nemovitostí nezapisuje. Není naopak důvodu, aby v případě, že mezi povinnou a oprávněnou osobou nedojde ke sporu o existenci a podmínkách uplatněného nároku a jejich dohoda o vydání věci je schválena státním orgánem (pozemkovým úřadem), vyžadovalo nabytí vlastnického práva k vydávaným nemovitostem splnění přísnějších podmínek, než v případech, kdy k dohodě mezi účastníky nedojde.“ ⁴⁾

1. Švestka, J. a kol., Občanské právo hmotné, Svazek I, Codex, Praha 1997, str. 238.

2. Češka Z. a kol., Občanský zákoník, Komentář, Díl I., Praha – Panorama – 1987, str. 420.

1. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.7. 1998 sp. zn. 2 Cdon 1857/97 (Právní rozhledy č.5/1999).
2. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.11. 1997 sp. zn. 3 Cdon 1264/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 17/19999 Sb. rozh.

IV. Právní závěry

1. Nabytí vlastnictví věci na základě pravomocného rozsudku soudu či správního orgánu, které mají konstitutivní charakter, je originálním způsobem nabytí vlastnického práva, které není odvozeno od vlastnického práva předchozího pravého vlastníka věci.
2. Vlastnictví nového vlastníka není odvozeno od vlastnictví předchozího pravého vlastníka věci a tudíž pro přechod vlastnictví pravomocným konstitutivním rozhodnutím státního orgánu neplatí zásada, že nikdo nemůže na druhého převést více práv, než mu náleží.
3. Pravomocný rozsudek soudu o vydání věci podle zákonů č. 403/1990 Sb. a č. 87/1991 Sb. mají, stejně jako pravomocné rozhodnutí pozemkového úřadu o určení vlastnictví podle ustanovení § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., konstitutivní charakter a jsou originálním způsobem nabytí vlastnictví. Konstitutivní charakter rozhodnutí vyplývá zejména z ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb. a § 5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. Není žádného věcného důvodu, aby existoval hmotněprávní rozdíl ve způsobu nabytí vlastnického práva oprávněných osob na základě rozsudku o vydání věci podle zákonů č. 403/1990 Sb. a č. 87/1991 Sb. na straně jedné a na základě rozhodnutí pozemkového úřadu o určení vlastnictví dle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. na straně druhé.
4. Nárok oprávněné osoby na vydání věci podle zákonů č. 403/1991 Sb. a č. 87/1991, jakož i určení vlastnictví podle zákona č. 229/1991 Sb., je zásadně nárokem pravého vlastníka, jehož zvláštnost je vyjádřena např. v ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 403/1991 Sb. a č. 87/1991 Sb. tím, že při registraci dohody o vydání věci státní notářství postupovalo obdobně jako při registraci smlouvy o převodu nemovitosti.

Výjimečnost registrace dohody o vydání věci (od 1. 1. 1993 vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí) je odůvodněna mimořádností právní úpravy restitucí zahrnující velmi dlouhé časové období, ve které platily různé právní úpravy nabývání a pozbývání vlastnictví, a kdy se většina původních vlastníků nedožila účinnosti restitučních právních předpisů a určení dalších oprávněných osob představuje zvláštní zákonný způsob dodatečného projednání dědictví k odňatým věcem.

1. Pravomocné rozhodnutí soudu o vydání věci či určení vlastnictví, které má konstitutivní charakter, má nutně jako každý originální způsob nabytí vlastnictví za následek současný absolutní zánik pravého vlastnictví předchozího vlastníka bez ohledu na to, zda byl nebo nebyl účastníkem soudního či správního řízení.
2. Pravomocné rozhodnutí o vydání věci či určení vlastnictví, které má konstitutivní charakter, jako každý originální způsob nabytí vlastnictví vylučuje vlastnictví předchozího pravého vlastníka, pokud rozhodnutí státního orgánu nebylo zákonným způsobem zrušeno, např. obnovou řízení. Výjimku z této zásady může výslovně stanovit jen zákon, který je k občanskému zákoníku ve vztahu speciality a který výslovně uloží nabyvateli již vydanou věci či její část vydat jiné osobě.
3. Obecnou zákonnou výjimkou právní nemožnosti úspěšnosti vlastnické žaloby předchozího pravého vlastníka vůči osobě, která nabyla věc originálním způsobem nabytí vlastnictví, jsou jen restituční právní předpisy, zejména zákony č. 403/1990 Sb., č. 87/1991 Sb. a č. 229/1991 Sb. Legitimním důvodem této ústavně přijatelné výjimky bylo vědomé a státní mocí organizované všeobecné zneužívání státních orgánů v období od 25. 2.1948 do 1.1.1990 při vydávání a aplikaci právních předpisů.
4. Jednotlivou zákonnou výjimkou právní nemožnosti úspěšnosti žaloby vůči osobě, která věc nabyla na základě konstitutivního rozhodnutí státního orgánu, je například ustanovení § 9 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb., ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., která zakládají nároky opomenutých oprávněných osob.
5. Úspěšnost vlastnické žaloby či žaloby o určení vlastnictví vůči osobě, která nabyla věc bezprostředně od vlastníka věci, který ji získal do vlastnictví originálním způsobem, např. na základě pravomocného rozhodnutí státního orgánu, vyjma výše uvedených případů, je vyloučena z důvodu neexistence aktivní legitimace (vlastnictví) žalobce.
6. Vydání předběžného opatření o zákazu zcizení či zatížení věci vůči osobě, která tuto věc nabyla do vlastnictví na základě konstitutivního rozhodnutí státního orgánu, či osobě, která odvozuje vlastnické právo od takovéto osoby, je ze strany předchozího pravého vlastníka vyloučeno, pokud žalobce nenamítá nicotnost či nedostatek právní moci rozhodnutí státního orgánu.
7. Uplatňuje-li tvrzené vlastnické právo osoba např. na základě dědického práva podle o. z. o., zákona č.141/1950 Sb. či zákona č. 40/1964 Sb. po velmi dlouhé době, např. po 10, 20, 30, 40 letech podle obecných právních předpisů, kdy došlo k četným změnám vlastnictví k téže věci, je soud ex offo povinen zjistit, zda v tomto mezidobí nenabyla vlastnictví k téže věci jiná osoba některým z originálních způsobů nabytí vlastnictví. Pokud v uvedeném mezidobí, kdy mělo dojít k odnětí vlastnictví, nabyl alespoň jeden vlastník vlastnického práva originálním způsobem, např. konstitutivním rozhodnutím státního orgánu či vydržením, není zapotřebí zjišťovat další skutečnosti, neboť tím vlastnické právo předchozího pravého vlastníka definitivně zaniklo a nelze jej jakkoli obnovit. To vše s odůvodněnou výjimkou dle restitučních právních předpisů.
8. Oprávněná osoba nabývá vlastnické právo na základě rozsudku soudu o vydání věci dle zákonů č. 403/1990 Sb. a č. 87/1991 nikoli dnem právní moci rozsudku, nýbrž uplynutím lhůty, do které je povinná osoba povinna věc oprávněné osobě vydat (§ 132 odst. 2 ObčZ). Dnem vykonatelnosti rozsudku o vydání věcí vydaného na základě zákona č. 403/1990 Sb. či zákona 87/1991 Sb. Ize provést záznam vlastnického práva do katastru nemovitostí ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. Oprávněná osoba nabývá vlastnictví k nemovitostem právní moci rozhodnutí jen tehdy, pokud v rozsudku není uvedena žádná konkrétní Ihůta pro vydání věci anebo rozhoduje-li pozemkový úřad o vlastnictví oprávněné osoby podle § 9 odst. 4 zákona č.229/1991 Sb.
9. Zvolila-li oprávněná osoba v soudním řízení podle zákonů č. 403/1990 Sb. a č. 87/1991 Sb. formu nároku nahrazením projevu vůle povinné osoby k uzavření dohody o vydání věci, oprávněná osoba vzhledem k výslovné právní úpravě (§ 5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., § 5 zákona č. 403/1990 Sb.) nabývá vlastnické právo teprve vkladem vlastnického práva do katastru nemovitostí. To se rovněž týká případů, kdy v řízení o uzavření dohody o vydání věci byl účastníky řízení uzavřen smír, který byl soudem pravomocně schválen. Na tom nic nemění skutečnost, že projev vůle povinné osoby byl nahrazen pravomocným soudním rozhodnutím, neboť ani v restitucích nelze překročit zásadu, že není žádného hmotněprávního rozdílu mezi smlouvou uzavřenou dobrovolně nebo nuceně nahrazením projevu vůle.
10. Pravomocné soudní rozhodnutí o nahrazení projevu vůle povinné osoby uzavřít dohodu o vydání nemovitostí podle zákona č. 403/1990 Sb. a č. 87/1991 Sb. není nabytím vlastnického práva ve smyslu ustanovení § 132 ObčZ rozhodnutím státního orgánu, a tudíž není ani originálním způsobem nabytí vlastnictví oprávněnou osobou. Tato skutečnost tudíž nevylučuje právní možnost pravého vlastníka věci, který nebyl účastníkem řízení o uzavření dohody o vydání věci, uplatnit pravé vlastnictví vůči oprávněné osobě.
11. Ustanovení § 243d odst. 2 OSŘ rozšiřuje princip nezpochybnitelnosti vlastnictví získaného konstitutivním pravomocným rozhodnutím státního orgánu ve prospěch třetích osob, pokud je pravomocné rozhodnutí v řízení o dovolání u Nejvyššího soudu České republiky zrušeno.
12. V případě „střetu“ dvou různých konstitutivních pravomocných rozhodnutí státních orgánů o nabytí vlastnictví k téže věci dvěma různými osobami výjimečně platí zásada, že pravým vlastníkem věci je ta osoba, které svědčí pozdější pravomocné rozhodnutí, pokud nelze dosáhnout nápravy určitým procesním prostředkem, např. obnovou, zrušujícím nálezem Ústavního soudu. V případě odvozeného způsobu nabytí vlastnického práva potom platí opačná zásada, že ze dvou právních skutečností odvozeného způsobu nabytí vlastnictví dvou různých osob k téže věci je zásadně rozhodující dřívější právní skutečnost. To vyplývá především z ustanovení § 154 odst. 1 OSŘ, které stanoví, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení.
13. Dohoda o vydání věci uzavřená podle § 9 odst. 1 zákona o půdě, schválená pozemkovým úřadem podle § 9 odst. 2 cit. zákona (na rozdíl od dohody o vydání věci uzavřené podle zákonů č.403/1990 Sb. a č.87/1991 Sb.), nepodléhá vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, neboť ustanovení § 9 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. je k ustanovení § 2 odst. 2 zákona č.265/1992 Sb., ve znění předpisů pozdějších, o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, zvláštním zákonem.
14. Rozhodnutí pozemkového úřadu o schválení dohody o vydání věci dle § 9 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. není nabytím vlastnictví rozhodnutím státního orgánu, které se do katastru nemovitostí nezapisuje. Pozemkový úřad na základě ustanovení § 9 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., které je k ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb. zvláštním zákonem, samostatně rozhoduje o vzniku vlastnického práva oprávněné osoby, a to namísto obvyklého vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí.
15. V případě dohody o vydání věci uzavřené podle § 9 odst. 1 zákona o půdě oprávněná osoba nabývá vlastnické právo na základě dohody, věcně účinné právní mocí rozhodnutí pozemkového úřadu o schválení smlouvy podle § 9 odst. 2 cit. zákona, a to ke dni právní moci, přičemž o vzniku vlastnického práva namísto katastrálního úřadu ex lege rozhoduje podle ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb. pozemkový úřad.
16. Rovněž soudní smír o zrušení podílového spoluvlastnictví pravomocně schválený soudem nevylučuje žalobu pravého vlastníka věci vůči jeho majiteli, neboť ani pravomocný rozsudek o schválení smíru není, na rozdíl od autoritativního rozsudku o zrušení spoluvlastnictví, konstitutivním rozhodnutím státního orgánu ve smyslu ustanovení § 132 ObčZ. Z této skutečnosti vyplývá, že soudní smír o zrušení podílového spoluvlastnictví podléhá vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí a nikoli jen jeho záznamu, jak je tomu v případě, kdy smír uzavřen nebyl. Pokud nebyl podán návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, může majitel nabýt pravé vlastnictví teprve vydržením.

V. Závěrem

Význam rozdílných právních následků originálního nabytí vlastnického práva od odvozeného způsobu nabytí musí právní praxe důsledněji rozlišovat tak, aby nedocházelo ke zbytečným průtahům v soudním řízení o určení či popření vlastnického práva originálních nabyvatelů či jejich právních nástupců.

Princip originálního nabytí vlastnického práva rozhodnutím státního orgánu, které má konstitutivní charakter, a nezpochybnitelnosti vlastnického práva nabyvatele, byl z důvodu protiprávnosti komunistického režimu v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 obecně dotčen jen restitučními právními předpisy, přičemž jiné výjimky musí výslovně stanovit zákon, který je k ustanovení § 132 zákona č. 40/1964 Sb. a § 114 zákona č. 141/1950 Sb. ve vztahu speciality.

Změna podmínek v oblasti úrovně celospolečenského respektování litery i ducha právních předpisů správně spojuje právní následky s právní mocí rozhodnutí státních orgánů, v jejichž důsledku dochází k originálnímu nabytí vlastnictví, a takový následek již nepřiznává dobré víře nabyvatelů k aktuálním zápisům vlastnického práva v katastru nemovitostí.

Právní následky konstitutivních rozhodnutí státních orgánů o vlastnictví vyžadují, aby soudy a správní orgány věnovaly náležitou pozornost nejen právům a povinnostem účastníků, nýbrž i vztahům třetích osob, které by z určitého důvodu mohly mít silnější právní důvod vlastnictví k věcem, které jsou předmětem řízení.

Zdroj: JUDr. Luboš Chalupa, www.akchalupa.cz