Dobré mravy a restituce

Výklad institutu dobrých mravů podle občanského zákoníku je z důvodu jeho všeobecné aplikace na výkon práv a povinností vyplývajících z existujících občanskoprávních vztahů stále důležitější otázkou právní teorie a praxe.

Rozsah aplikace ustanovení § 3 odst. 1 ObčZ, je rozdílný od aplikace článku VI. ObčZ Zásady občanskoprávních vztahů, platného od 1. 4. 1964 do 31. 12. 1991.

Za rozpor s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 ObčZ soudní praxe nesprávně považuje i sociálně tíživé okolnosti konkrétního právního vztahu, čímž se soud ve skutečnosti snaží nahrazovat chybějící ustanovení o zmírnění tvrdosti zákona.

Stěžejní význam pro správnou aplikaci ustanovení občanského zákoníku o dobrých mravech má vztah mezi ustanovením § 39 ObčZ a ustanovením § 3 odst.1 ObčZ.

Ústavní soud České republiky ve svých nálezech opakovaně zdůraznil specifický význam restitučních předpisů jako předpisů zvláštních, které eliminují obvyklé instituty občanského práva – např. dědictví, vydržení.

Restituční nárok oprávněné osoby na vydání věci (uzavření dohody o vydání věci) podle zákonů č. 403/1990 Sb., č. 87/1991 Sb. a určení vlastnictví podle zákona č. 229/1991 Sb. (dále „restituční právní předpisy“) je zásadně nárokem pravého vlastníka věci, resp. zvláštním zákonným způsobem vypořádání dědictví po původním vlastníkovi k odňaté věci.

Restituční právní předpisy Ize považovat za všeobecné zákonné narovnání vlastnických a majetkových vztahů nastalých uvedeným způsobem v rozhodném období v důsledku protiprávnosti komunistického režimu s cílem zmírnění spáchaných křivd a stabilizace vlastnických vztahů.

II. Vybraná judikatura

1. „Dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihující podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Soudní praxe se při výkladu občanského zákoníku do konce roku 1991 sjednotila v názoru, že podle článků VI. a VII. ObčZ, lze jen omezit stávající právo, a nikoli konstituovat právo nové; stejně je dnes vykládáno ustanovení § 3 odst. 1 ObčZ. Odvolací soud se v podstatě ztotožnil se starou zásadou neminem laedit, qui iure suo utitur (nikomu neškodí, kdo vykonává své právo), aniž vzal v potaz, že vyslovená teze je v přímém rozporu s dikcí ustanovení § 3 odst. 1 ObčZ. Vyslovil-li totiž zákonodárce zákaz určitého chování (zakázal výkon práva v rozporu s dobrými mravy), činil tak nepochybně proto, že předvídal, že situace, kdy chování podle práva sleduje nemravné cíle, nebo má nemravné důsledky, mohou v běžném životě nastat.“ 1)
2. „V rozporu s dobrými mravy je právní úkon, který se nepříčí zákonu, ani jej neobchází, ale přece je z hlediska mravních zásad, na kterých spočívá společnost, nežádoucí. Ustanovením o neplatnosti smluv proti dobrým mravům mají být postiženy pouze ty smlouvy, jejichž právní sankcionování by hrubě uráželo veřejné mínění, mravy společnosti a soudce. V případě akceptace pravidel ze souboru dobrých mravů je třeba akceptovat jen ta, která harmonicky zapadají do celku právního řádu. Použití korektivu dobré mravy nelze vytrhnout ze zákonného celku a přeskakovat ze sféry právního řádu do řádu morálky a mravů. Tento problém je třeba řešit výlučně na půdě právního řádu, jeho souboru právních norem. Pravidla dobrých mravů proto nemohou být v rozporu se zásadami, na kterých je postaven občanský zákoník a jež jsou rovněž pramenem občanského práva.“ 2)
3. „Ustanovení § 8 odst. 1 zákona o půdě má sankční charakter, i když jeho uplatnění není vázáno na zavinění nabyvatele nemovitosti. Při použití zákona o půdě není použití ustanovení § 3 odst. 1 ObčZ vyloučeno. Aplikace tohoto ustanovení je namístě i při existenci takových výjimečných okolností na straně fyzické osoby, uvedených v ustanovení § 8 odst. 1 zákona o půdě, které zákon pro jejich zvláštnost nepředvídal. Takovou výjimečnou okolností může býti i skutečnost, že v přezkoumávané věci iniciativu k uzavření směnné smlouvy nesporně vyvinul především čsl. stát a fyzické osoby-nabyvatelé tak za své dobře udržované nemovitosti získali jiné, které nebyly v dobrém stavu a vynaložili velké prostředky na generální opravu, neobjednávali úřední posudky, dle kterých byly stanoveny ceny nemovitostí.“ 3)
4. „Byl-li na základě zákona č. 119/1990 Sb. zrušen trestní rozsudek a byly zrušeny i výroky o propadnutí majetku (nebo obdobně též výroky o propadnutí věcí nebo zabrání věcí), došlo ke stavu, kdy rehabilitovaný neztratil vlastnictví, neboť ke zrušení došlo s platností ex tunc. V důsledku ustanovení § 23 odst. 2 tohoto zákona musela oprávněná osoba vyčkat, až bude zákon o mimosoudních rehabilitacích vydán, aby mohla svá práva uplatnit dle jeho ustanovení § 19 a § 20.Tím se však nic nezměnilo na jejím právním postavení vlastníka, které vyplynulo již z účinnosti zrušení trestního rozsudku ex tunc.“ 4)

1. Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky č. 19/1998 Sb. rozh.
2. Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25.2. 1999 sp. zn. 2 Cdon 848/97 (Právní rozhledy č.8/1999).
3. Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21.4. 1999 sp. zn. 2 Cdon 1945/97 (Právní rozhledy č.7/1999).
4. Nález Ústavního soudu 4eské republiky ze dne 3.12. 1996 sp. zn. I. ÚS 130/96, uveřejněný pod číslem 132 ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 6, C.H. Beck 1997.

III. Výklad institutu dobrých mravů

Výklad institutu dobrých mravů musí být v úplném souladu se základními právy a svobodami zaručenými Ústavou, Listinou základních práv a svobod a mezinárodními úmluvami o ochraně lidských práv, zejména s ústavním principem rovných práv. Podmínka úplného souladu dobrých mravů se základními ústavními právy a svobodami je nutná již s ohledem na skutečnost, že ústavní zákony jsou právní normy vyšší právní síly než občanský zákoník, který na dobré mravy jako nepsaný, proměnný a co do výkladu subjektivní pramen práva odkazuje.

Institut dobrých mravů v sobě nedílně zahrnuje ideu spravedlnosti, jejíž křiklavé a dlouhodobé porušování ve svém důsledku ohrožuje samu demokratickou společnost jako celek.

Ekonomickou, právní i sociální integrací nabývají dobré mravy postupně nadnárodního (evropského) charakteru, který postupně převáží nad jejich dosavadním národním (státním) pojetím.

Soud na daný případ aplikuje jen takové společenské, kulturní a mravní normy, které jsou pro daný případ, a tím i pro společnost jako celek pozitivní (dobré). Tím soudní moc aktivně přispívá k rozvoji společenských vztahů.

Ustanovení § 39 ObčZ se týká všech právních úkonů včetně těch, kterými se nabývá či pozbývá vlastnictví nemovitostí.

Právní úkon, který se příčí dobrým mravům, je právní úkon, který je podle platných (psaných) zákonných norem formálně platným právním úkonem, tj. splňuje předepsané zákonné náležitosti pro jeho vznik, avšak svým obsahem či účelem se příčí dobrým mravům.

Právní úkon se příčí dobrým mravům ve smyslu ustanovení § 39 ObčZ tehdy, když míra jeho rozporu s dobrými mravy dosahuje takové intenzity, že jeho tolerování jako platného právního úkonu ve svém důsledku ohrožuje vztah společnosti k principu spravedlnosti, na kterém je celý právní řád demokratického právního státu jako na základní ideji založen.

Ustanovení § 3 odst. 1 ObčZ se vztahuje jen na jednotlivá práva a povinnosti, které vyplývají z již existujícího (základního) právního vztahu, aniž by jeho aplikací došlo k zániku tohoto základního právního vztahu.

Ustanovení § 3 odst. 1 ObčZ nelze aplikovat na vydávání konstitutivních rozhodnutí státních orgánů (soudu či správního orgánu), neboť občanskoprávní vztah vzniká až nabytím právní moci rozhodnutí. Toto ustanovení lze aplikovat jen na výkon jednotlivých práv a povinností vyplývajících až z tohoto nově vzniklého právního vztahu.

Zánik existujícího (základního) občanskoprávního vztahu, ze kterého vyplývají jednotlivá práva a povinnosti, pro rozpor s dobrými mravy může stanovit výslovně jen sám zákon. Jeho zánik nemůže stanovit soud na základě ustanovení § 3 odst. 1 ObčZ.

Jednotlivá ustanovení občanského zákoníku o právních následcích porušení dobrých mravů, např. § 424, § 469 odst. 1 písm. a), § 471 odst. 1, § 482 odst. 2, § 564, § 630, § 711 odst. 1 písm. c) a § 759 odst. 2 mají před aplikací ustanovení § 3 odst. 1 jako ustanovením obecným přednost. V těchto vyjmenovaných právních vztazích je tudíž aplikace ustanovení § 3 odst. 1 ObčZ. vyloučena.

Chybějící ustanovení o zmírnění tvrdosti občanského zákoníku částečně nahrazuje např. ustanovení § 160 odst. 1 OSŘ o možnosti posunutí lhůty vykonatelnosti soudního rozhodnutí nebo ustanovení § 150 OSŘ o nepřiznání nákladů řízení z důvodů mimořádného zřetele hodných.

Občanský zákoník umožňuje jako rozhodující skutková zjištění přímo aplikovat sociálně tíživé okolnosti případu – např. věk, zdravotní stav, počet nezletilých dětí tehdy, pokud to výslovně stanoví (např. § 142 odst. 2 ObčZ – zamítnutí návrhu na zrušení podílového spoluvlastnictví z důvodů mimořádného zřetele hodných).

Aplikací ustanovení § 3 odst.1 ObčZ nemůže dojít k zániku (vzniku) vlastnictví věci, neboť se nejedná o výkon jednotlivých práv a povinností vyplývajících z existujícího občanskoprávního vztahu. Nabytí vlastnictví na základě platného právního důvodu nemůže být nikdy bez právního důvodu, přičemž ochrana vlastnictví je základním právem demokratického právního státu zaručeného Ústavou a mezinárodními úmluvami (právní normou nejvyšší právní síly).

V případě absolutní neplatnosti smlouvy o převodu vlastnictví nemovitosti (věci) nelze tuto vadu zhojit „dobrou vírou“ nabyvatele, neboť existenci platného právního důvodu nabytí vlastnictví může nahradit jen výslovné ustanovení občanského zákoníku, např. ustanovení o nabytí vlastnictví od nevlastníka.Tento názor potvrzuje i samotné znění zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů. Samotnou dobrou vírou nabyvatele nemůže zaniknout pravé vlastnictví dosavadního vlastníka věci.

IV. Charakter nároku na vydání věci

Vlastnickou žalobou právní teorie rozumí žalobu z prokázaného vlastnictví, a to pro jeho odnětí, ve které je vlastník žalobcem – osobou, u níž se dovršily podmínky vzniku vlastnictví a dosud se nedovršily podmínky zániku vlastnictví, např. vydržením. Žalovaným je majitel věci, přičemž může jít jak o držitele věci, tak o pouhého detentora, bez ohledu na jeho zavinění a bez ohledu na předchozí nabytí od další osoby.

Nárok oprávněné osoby na vydání věci (uzavření dohody o vydání věci) podle zákonů č. 403/1990 Sb., č.87/1991 Sb. a určení vlastnictví dle zákona č. 229/1991 Sb. je zásadně nárokem pravého vlastníka odňaté věci (oprávněné osoby), případně jeho závětních či zákonných dědiců (další oprávněné osoby). Nestal-li se pravým vlastníkem vydávané věci čs. stát, případně následným převodem od čs. státu jiná povinná osoba podle tehdy platných právních předpisů,tj.od 25.2.1948 do 1.1.1990, nemohla se jím povinná osoba stát ani účinností restitučních právních předpisů (zrušení výroků rozsudků o propadnutí majetku obviněných ex tunc, převzetí věcí bez právního důvodu, absolutně neplatné právní úkony, nicotné správní akty apod.). To však vždy v rozporu se zásadami demokratické společnosti, respektující práva občanů vyjádřená Chartou OSN, Všeobecnou deklarací lidských práv a navazujícími mezinárodními pakty 0 občanských, politických, hospodářských, sociálních a kulturních právech.

Skupiny dalších oprávněných osob podle restitučních právních předpisů zahrnují všechny závětní i zákonné dědice původních vlastníků odňatých věcí dle občanských zákoníků z r. 1811,č. 141/1950 a č.40/1964 Sb.

Povinnou osobou věc vydat podle restitučních právních předpisů je nikoli pravý vlastník věci, ale jen jejich držitel (majitel) ke dni účinnosti těchto předpisů. Povinnou osobou je čs. stát nebo jiná právnická, případně i fyzická osoba, která z důvodu uvedených v restitučních právních předpisech v rozhodném období převzala vydávané věci do držby či detence s úmyslem je vlastnit, přičemž k nabytí pravého vlastnictví zásadně nedošlo (bez ohledu na vědomost nabyvatele o neplatnosti úkonu) anebo bylo s účinky ex tunc zrušeno.Výjimečně povinné osoby pravé vlastnictví mohly nabýt, avšak právní vady při odnětí věcí původním vlastníkům, případně při jejich nabytí byly tak závažné, že je v souladu s Ústavou zákonem uložená povinnost tyto věci za stanovených podmínek vrátit.

V. Dobré mravy a restituce

Restituční právní předpisy jsou z nadčasového hlediska mimořádným vyjádřením podstaty ústavnosti a dobrých mravů. Jejich znění velmi výrazně, mnohdy v neprospěch pravých vlastníků odňatých věcí, respektuje oprávněné zájmy povinných osob nad rámec ochrany vlastnictví podle obecných právních předpisů.

Restituční právní předpisy, zejména z hlediska převzetí věcí čs. státem a protiprávního zvýhodnění fyzických povinných osob, je třeba vykládat v souvislosti se zákonem č.198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu. Komunistický režim zbavoval vlastníky svévolně majetku a porušoval jejich vlastnická práva, nahrazoval fungující tržní hospodářství direktivním řízením, destruoval tradiční principy vlastnického práva.

Právní úkon, na základě kterého povinná fyzická osoba nabyla vydávanou věc, a který byl v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo kterým byla povinná fyzická osoba protiprávně zvýhodněna nebo kterým nabyla věc za cenu nižší, než stanovily tehdy platné předpisy, byl a je absolutně neplatným právním úkonem pro rozpor se zákonem, obcházení zákona anebo se příčil dobrým mravům ve smyslu ustanovení § 36 odst.1 zákona č.141 /1950 Sb. a § 39 zákona č. 40/1964 Sb.

Jestliže povinná fyzická osoba „nabyla“ vydávanou věc na základě absolutně neplatného právního úkonu od čs. státu, který zásadně nikdy nebyl pravým vlastníkem věci, nemůže se povinná fyzická osoba dovolávat svého „vlastnictví“ vůči oprávněné osobě.

Zákonodárce v restitucích podle zákona č. 229/1991 Sb. považuje ex lege nabytí věci povinnou fyzickou osobou od čs. státu za cenu nižší, než stanovily tehdy platné předpisy, za příčící se dobrým mravům zejména proto, že samotné oceňovací předpisy zjevně účelově (vyvlastnění, výkup od občanů) neodpovídaly skutečnosti (nabídce a poptávce). Nerespektování ani těchto zpravidla několikanásobně podhodnocovaných úředních cen se tedy příčí dobrým mravům (např. 0,40 hal. za 1 m2, podstatné snížení ceny půdy užívané socialistickými organizacemi apod.).

Povinné fyzické osoby jsou na rozdíl od povinných právnických osob při vydávání věci zvýhodněny tím, že restituční právní předpisy pro obnovení vlastnictví původních vlastníků (dědiců) ukládají splnění dalších zákonných podmínek. Jsou jimi nabytí věci povinnou osobou v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění (§ 4 odst. 2 zákonů č. 403/1990 Sb. a č. 87/1991 Sb.), jakož i nabytí věci za cenu nižší než cenu odpovídající tehdy platným předpisům (§ 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.). Všechny tyto skutečnosti jsou právními vadami, které i podle tehdy platných občanských zákoníků způsobily absolutní neplatnost právního úkonu povinné fyzické osoby.

Zákonodárce v samotných restitučních právních předpisech taxativně stanovil případy, kdy by bylo v rozporu s dobrými mravy obnovení vlastnictví odňatých věcí původním vlastníkům a jejich dědicům. Tento stav oprávněným osobám současně kompenzuje méně výhodnými finančními (peněžními) náhradami, a to bez ohledu, zda např. čs. stát převzal věc bez právního důvodu.

Jedná se o čtyři skupiny dotčených zájmů:

a. celospolečenský zájem daný druhem či rozsahem majetku, např. ochrana národních kulturních památek, znárodněný majetek, privatizace, zřízení tělovýchovného či sportovního zařízení apod. (§ 10 zákona č.403/1990 Sb., § 8 zákona č.87/1991 Sb., § 11 zákona č.229/1991 Sb.);

b. převážně osobní zájem konkrétní povinné osoby bez ohledu, zda se jedná o osobu fyzickou či právnickou a snaha zákonodárce předejít budoucím komplikovaným právním vztahům (náhrady, rozdílnost vlastnictví stavby a pozemku), např. ztráta původního stavebně technického charakteru, umístění stavby na pozemku, která byla zřízena až po převzetí pozemku, zřízení práva osobního užívání;

c. zájem fyzické osoby vyjádřený omezením restituce majetku jen na rozpor s tehdy platnými předpisy, protiprávní zvýhodnění či nabytí za cenu nižší než cenu odpovídající tehdy platným předpisům, tj. vždy na základě absolutně neplatného právního úkonu podle ustanovení § 36 odst. 1 zákona č. 141/1950 Sb. a § 39 zákona č. 40/1964 Sb. (rozpor se zákonem, jeho obcházení, anebo příčení se dobrým mravům);

d. výrazné omezení vlastnického práva oprávněné osoby z důvodu rozsáhlejších investic držitele věci nebo právními předpisy (např. zhodnocení, znehodnocení, obrana státu, chráněná území, nerostné bohatství) s volbou nároku oprávněnou osobou, tj. naturální či finanční (peněžní) plnění.

V souladu s panujícími dobrými mravy chrání restituční právní předpisy jinou povinnou osobu než čs. stát, která má povinnost odňatou věc vydat, tím, že právní zájem povinné osoby zajišťují právem na vrácení kupní ceny, kterou tato zaplatila při koupi věci (např. § 11 zákona č. 87/1991 Sb.), nárokem za podstatné zhodnocení věci bez povinnosti uhradit oprávněné osobě náhradu škody, ušlý zisk, bezdůvodné obohacení apod.

Restituční právní předpisy respektují dobré mravy i tím, že dosavadní uživatelé bytů a nebytových prostor, tj. i povinné osoby, jsou chráněni výslovnými ustanoveními o vstoupení oprávněné osoby do práv a závazků pronajímatele, který uzavřel dohodu o odevzdání a převzetí bytu a smlouvu o nájmu nebytového prostoru v převzaté nemovitosti, bez ohledu na pravé vlastnictví odňaté věci. Zákonodárce nad rámec této úpravy stanovil ještě zvláštní ochranu vybraných uživatelů bytů a nebytových prostor sloužících např. pro poskytování zdravotnických a sociálních služeb na dobu deseti let od účinnosti zákona a zvláštní způsob stanovení výše nájmu.

Právní zájem dosavadních majitelů – povinných fyzických osob je z procesního hlediska chráněn tím, že důkazní břemeno, které je s odstupem času stále těžší unést, přesouvá na oprávněné osoby. Ty tak musí dokazovat protiprávní zvýhodnění a porušení tehdy platných předpisů při nabytí věci jinou osobou.

Povinná fyzická osoba – dosavadní uživatel bytu má při vyklizení bytu vůči oprávněné osobě na základě občanského zákoníku analogicky zásadně právo na bytovou náhradu.

Teprve marným uplynutím prekluzivních lhůt v ustanovení § 23a zákona č. 403/1990 Sb., § 34 zákona č. 87/1991 Sb. a neuplatněním práva podle zákona č. 229/1991 Sb. zásadně zaniklo pravé vlastnictví původních vlastníků odňaté věci, případně jejich závětních a zákonných dědiců. Odnětí pravého vlastnictví jen na základě údajného rozporu s dobrými mravy ale vylučuje smysl a účel restitučních právních předpisů, konstrukce těchto předpisů, jakož i výslovné respektování dobrých mravů konkrétními ustanoveními restitučních právních předpisů.

Jelikož restituční právní předpisy výslovně vylučují jen jakékoliv další nároky mezi oprávněnou a povinnou osobou, než jaké jsou v nich výslovně uvedeny,nelze vyloučit nárok jiné povinné osoby než čs. státu vůči osobě, od které odňatou věc získala, podle obecných právních předpisů, např. na náhradu škody, odpovědnost státu za škodu apod.

Restituční právní předpisy významným způsobem, který je až na samé hranici mezinárodních úmluv 0 ochraně vlastnictví, chrání povinné osoby jako zásadní majitele (držitele) věci. V případě např. převzetí věci bez právního důvodu, zrušení výroků o propadnutí majetku ex tunc by totiž bez existence restitučních právních předpisů hrozily ze strany původních vlastníků vlastnické žaloby podle obecných předpisů bez ohledu na vrácení kupní ceny, užívání věci, investice do nemovitosti, charakter majetku, zřízení práva osobního užívání apod.

Rozhodnutí soudu (soudce), které při splnění všech zákonných podmínek stanovených restitučními právními předpisy i mimo tyto předpisy, jen pro rozpor s dobrými mravy (např. způsob převzetí majetku povinnou fyzickou osobou, objednání úředního odhadu, rozsah investic do domu, kterými nedošlo k zásadní přestavbě), zamítá žalobu na vydání věci, je v příkrém rozporu s účelem restitučních právních předpisů a s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Restituční právní předpisy zásadně představují ústavně konformní omezení pravého vlastnictví oprávněných osob k věcem převzatým čs. státem v rozhodném období způsobem uvedeným v těchto předpisech jen na naturální vydání věci (vlastnictví) s vyloučením obvyklého práva na náhradu škody, ušlý zisk, vyklizení uživatelů bytů a nebytových prostor užívaných zásadně bez právního důvodu. Pokud to vyžaduje obecný zájem (dobré mravy), zákonodárce sám ve zdánlivém rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod vlastnictví za náhradu odnímá.

Je-li v rozporu s Ústavou a mezinárodními úmluvami vázáno obnovení vlastnictví původních vlastníků a jejich dědiců na trvalý pobyt, případně na státní občanství, tím spíše nelze v konkrétní věci vyloučit obnovení vlastnictví jednotlivými pravidelnými okolnostmi případu jako jsou např. opuštění dosavadního bytu (nárok na náhradní bydlení), objednání úředního ocenění věci, investice do cizí věci (nárok na úhradu podstatného zhodnocení), apod.

Ztrátu (obnovení) pravého vlastnictví odňaté věci původního vlastníka či jeho dědiců – dalších oprávněných osob, případně jejího vrácení, nelze vázat na splnění jiných zákonných podmínek, než které jsou výslovně uvedeny v restitučních právních předpisech.V opačném případě lze obdobně posuzovat jakýkoli jiný případ nabytí či pozbytí vlastnictví; aby k takovéto situaci nemohlo dojít, je v mezinárodních úmluvách a v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, tj. nad běžný zákon – občanský zákoník, zajištěna výslovná ochrana vlastnictví a dědictví.

Ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. a § 4 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb. nemají sankční charakter. Zásadně omezují pravého vlastníka odňaté věci či jeho dědice při obnovení vlastnictví jen na případy, kdy ke dni účinnosti restitučních právních předpisů byla držitelem věci fyzická osoba, která ji převzala na základě absolutně neplatného právního úkonu podle ustanovení § 36 odst. 1 zákona č.141/1950 Sb. a § 39 zákona č. 40/1964 Sb. (rozpor se zákonem, jeho obcházení, anebo příčení se dobrým mravům).

VI. Závěrem

Restituční nárok oprávněných osob, jak již bylo řečeno, je zásadně nárokem pravého vlastníka odňaté věci, resp. jeho závětních či zákonných dědiců, uplatněný na základě restitučních právních předpisů.

Vlastnické právo pravého vlastníka uplatňované na základě zvláštních zákonů nelze odejmout s odkazem na jednotlivé pravidelné okolnosti věci (např. osoba objednatele úředního odhadu o ceně věci, rozsahu investic do věci, věku, zdravotního stavu, počtu nezletilých dětí), neboť je to v příkrém rozporu s účelem restitučních právních předpisů, zavazujícími mezinárodními úmluvami a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Právní úkony, kterými povinné fyzické osoby „nabyly“ vlastnictví od čs. státu jako nevlastníka (např. na základě od počátku zrušeného rozhodnutí státního orgánu, nicotného správního aktu, absolutně neplatného právního úkonu, bez právního důvodu), jsou samy o sobě od počátku absolutně neplatnými právními úkony pro rozpor s tehdy platnými předpisy anebo se příčí dobrým mravům. Nemohou tudíž ani podle restitučních právních předpisů založit pravé vlastnictví povinných fyzických osob k vydávaným věcem.

Aplikace ustanovení § 3 odst. 1 ObčZ o dobrých mravech je absolutně vyloučena na případy nabytí či pozbytí vlastnictví, neboť samotné zcizování vlastnictví na základě platného právního důvodu nikdy nemůže být výkonem práv a povinností vyplývajících z existujícího občanskoprávního vztahu bez právního důvodu. Nabývání či pozbývání vlastnictví je samotným základem demokratického právního státu garantovaného Ústavou a Listinou základních práv a svobod.

Ustanovení § 3 odst. 1 ObčZ je třeba vykládat restriktivně a jen na případy, kdy nedojde k zániku existujícího občanskoprávního vztahu, ze kterého vyplývají jednotlivá práva a povinnosti. Citovaným ustanovením je za stanovených zákonných podmínek odepřen jen výkon jednotlivého (dílčího) práva či povinností vyplývajících z tohoto vlastního občanskoprávního vztahu, přičemž výjimku z této zásady může stanovit výslovně jen zákon. Nelze rovněž pominout, že aplikaci článku VI. Zákona č. 40/1964 Sb. na zánik pravého vlastnictví, resp. odepření jeho obnovení, neznala ani tehdejší renomovaná právní literatura. 5)

5. V. Knapp: Občanský zákoník, Komentář, I. Svazek, Panorama 1987, str. 22-27.

Zdroj: JUDr. Luboš Chalupa, www.akchalupa.cz