Institut běžného obchodního styku ve smyslu ustanovení § 196a odst. 4 obch. zákoníku je v poslední době poměrně častým předmětem soudní praxe 1) i všemi respektované právní literatury 2), avšak i tak ještě panuje řada nejasností o rozsahu prokazování této významné právní skutečnosti.
Restriktivní výklad neplatnosti právního úkonu
V souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu ČR 3) je na místě restriktivní výklad neplatnosti právního úkonu pro rozpor se zákonem, která musí být předem objektivně rozeznatelná každému účastníkovi právního úkonu, případně i třetí osobě, zpravidla na základě výkonu jeho zákonných oprávnění, veřejně dostupných údajů a obchodních zvyklostí.
Při výkladu ustanovení § 196a obch. zákoníku, které výslovně nestanoví absolutní neplatnost právního úkonu, nelze přehlédnout, že ustanovení § 267 odst. 2 obch. zákoníku vylučuje aplikaci ustanovení § 49 obč. zákoníku zakládající právo na odstoupení od smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, tj. porušení podmínek běžného obchodního styku ve smyslu ustanovení § 196a odst. 4 obch. zákoníku musí být zásadní a každému předem objektivně zjevné.
V souladu s principem právní jistoty je na místě extenzivní výklad institutu běžného obchodního styku, když platí, že v případě pochybností o rozsahu běžného obchodního styku ve smyslu ustanovení § 196a odst. 4 obch. zákoníku je třeba přisvědčit platnosti dotčeného právního úkonu.
Živnostenský zákoník i prováděcí vládní nařízení č. 140/2000 Sb. (zrušené dnem 30.6.2008), kterým se stanoví seznam živností volných, silou právního předpisu, stanoví typický rozsah předmětu činnosti, což je zásadní i pro výklad běžného obchodního styku ve smyslu ustanovení § 196a odst. 4 obch. zákoníku.
Předvídatelnost neplatnosti právního úkonu pro rozpor se zákonem
V souladu s principem právní jistoty jako nedílné součásti demokratického právního státu platí, že právní úkon je absolutně neplatný pro vybočení z běžného obchodního styku ve smyslu ustanovení § 196a odst. 4 obch. zákoníku jedině tehdy, pokud každý z účastníků, případně třetí osoba, mohl předem z obchodních zvyklostí, veřejných zdrojů či výkonem jeho zákonných oprávnění vědět, že právní úkon je v dané věci v rozporu se zákonem, tj. že se nejedná o běžný obchodní styk; nemohl-li účastník právního úkonu předvídat porušení zákona například v důsledku neveřejných údajů včetně rozsahu a úspěšnosti podnikatelské činnosti druhého z účastníků kupní smlouvy, nelze dovodit absolutní neplatnost právního úkonu pro rozpor se zákonem.
Absolutní neplatnost kupní smlouvy uzavřené v písemné formě včetně smlouvy o převodu vlastnictví nemovitosti (jednotky) evidované v katastru nemovitostí mimo rámec běžného obchodního styku ve smyslu ustanovení § 196a odst. 4 obch. zákoníku musí být ke dni jejího uzavření všem jejím účastníkům i třetím osobám předem objektivně zjevná tím, že se jedná o právní úkon mimo vlastní předmět činnosti společnosti s ručením omezeným či akciové společnosti zapsaný v obchodním rejstříku zvláště mimo typizovaný rozsah stanovený ve vlád.nař. 140/2000 Sb. či živnostenském zákoníku, kupní cena je nepřiměřeně nízká či nepřiměřeně vysoká, splatnost kupní ceny je neobvykle dlouhá, případně se jedná o neobvyklé vedlejší ujednání bezúročnost, nepřiměřeně nízké či vysoké úročení, těžko splnitelné hmotně právní podmínky apod.
Absolutní neplatnost kupní smlouvy pro rozpor s ustanovením § 196a odst. 3 obch. zákoníku mimo běžný obchodní styk nevyvolávají neveřejné a druhé smluvní straně předem „nepřístupné“ osobní údaje – tj. jiné prvky kupní smlouvy než 1) předmět činnosti zapsaný v obchodním rejstříku s typizovaným rozsahem popsaným např. dle vlád. Nař. 140/2000 Sb. či živnostenském zákoníku, 2) obvyklá kupní cena a její skutečné zaplacení, 3) obvyklá splatnost kupní ceny, 4) obvyklé vedlejší ujednání kupní smlouvy – jako jsou například počet, rozsah a předmět obchodních případů i jejich ziskovost z minulosti; opačný výklad je v rozporu s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod i ustálenou judikaturou Ústavního soudu ČR o restriktivním výkladu absolutní neplatnosti právních úkonů.
Absolutní neplatnost právního úkonu se významně dotýká i třetích osob, zvláště dalších nabyvatelů, uživatelů, věřitelů apod., pročež výjimka z předvídatelnosti absolutní neplatnosti je dána jen při převažující ochraně práv nezpůsobilých osob ve smyslu ustanovení § 38 obč. zákoníku.
Mimo ústavní princip právní jistoty je stav, kdy teprve dodatečně po mnoha letech od uzavření kupní smlouvy probíhá rozsáhlé dokazování o tom, zda se v konkrétní věci jednalo o běžný obchodní styk ve smyslu ustanovení § 196a odst. 4 obch. zákoníku či nikoli prokazováním podnikatelské činnosti jen jedné smluvní strany (počet a rozsah jednotlivých obchodních případů, jejich předmět, ceny, ziskovost), které byly druhé straně předem objektivně nepřístupné a neznámé, a ke kterým získal přístup až soud výkonem svých zákonných pravomocí.
Běžný obchodní styk
Smyslem podmínek obvyklých v obchodním styku a běžného obchodního styku ve smyslu ustanovení § 196a odst. 1, 4) obchodního zákoníku je předcházet vzniku škody k tíži akciové společnosti či společnosti s ručením omezeným stanovením hmotně právních podmínek vybraných obchodních případů: „podmínek obvyklých v obchodním styku a „běžného obchodního styku“, tj. podmínky obvyklé v obchodním styku v rámci typického předmětu činnosti.
Běžný obchodní styk je naplněn, pokud jsou splněny obvyklé podmínky obchodního případu, kterými jsou:
- právní úkon je předmětem činnosti akciové společnosti či společnosti s ručením omezeným zapsaným v obchodním rejstříku typizovaného např. vlád.nař. 140/2000 Sb. či živnostenským zákoníkem;
- právní úkon je úplatný;
- kupní cena (plnění) je v obchodní praxi v daném místě a čase „řádově“ obvyklá a byla kupujícím skutečně zaplacena (nejedná se o formální právní úkon „na oko“);
- splatnost kupní ceny (plnění) není nepřiměřeně dlouhá, např. na mnoho let bez obvyklého úroku;
- ostatní smluvní ujednání jsou v obchodní praxi obvyklé zvláště výše a splatnost úroků
Institut běžného obchodního styku ve smyslu ustanovení § 196a odst. 4 obch. zákoníku chrání akciovou společnosti či společnost s ručením omezeným respektováním zapsaného předmětu činnosti, ekvivalentností vzájemného plnění obou smluvních stran, splatností kupní ceny a jejího skutečného zaplacení, případně i obvyklých vedlejších podmínek obchodu zvláště obvyklého úročení atd. Lze přihlédnout i ke stejnému způsobu provedení jednotlivých obchodních případů například u realitní kanceláře koupě nemovitosti za účelem jejich prodeje po jejich přestavbě ve srovnatelných řádech investic atd.
Běžným obchodním stykem ve smyslu ustanovení § 196a odst. 4 obch. zákoníku je každý obchodní případ akciové společnosti či společnosti s ručením omezeným v rámci jejich typického předmětu činnosti za podmínek obvyklých v obchodním styku, zvláště jedná-li se o stejný způsob podnikání za řádově či percentuelně srovnatelných nákladů a výnosů.
Institut podmínek obvyklých v obchodním styku ve smyslu ustanovení § 196a odst.. 1 obch. zákoníku je obsahově totožný s institutem běžného obchodního styku ve smyslu ustanovení § 196a odst. 4 obch. zákoníku.
Ustanovení § 196a odst. 1 obch. zákoníku se výslovně vztahuje jen na smlouvy o úvěru a o půjčce, a proto postačuje slovní vyjádření „podmínek obvyklých v obchodním styku“, když naopak ustanovení § 196a odst. 3 obch. zákoníku se vztahuje obecně na všechna další nabytí a zcizení majetku, pročež je nutné obecnější vyjádření „běžný obchodní styk“, tj. v rámci typického předmětu podnikání za podmínek obvyklých v obchodním styku.
Extenzivní výklad institutu běžný obchodní styk ve smyslu ustanovení § 196a odst. 4 obch. zákoníku lze dobře ilustrovat i na advokátní kanceláři ve formě společnosti s ručením omezeným, které běžně poskytují právní služby ve velmi širokém rozsahu „od výživného po Hradčana“ za palmáre v řádu stovek korun až statisíců.
Exkurs
Mám za to, že z důvodu, že ustanovení § 196a obch. zákoníku výslovně nestanoví neplatnost právního úkonu (soudní uvážení neplatnosti právního úkonu), lze při jeho aplikaci – při výjimečných okolnostech konkrétního případu – odepřít výkonu tohoto práva právní ochranu ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zákoníku či § 265 obch. zákoníku; například tehdy, pokud žádná škoda k tíži společnosti s ručením omezeným či akciové společnosti ve skutečnosti nevznikla, nabytá věc byla v důsledku rozsáhlých investic nabyvatele mnohonásobně přesahující vlastní kupní cenu co do kvality, rozsahu i způsobu využití podstatně změněna včetně její rekolaudace a porušení ustanovení § 196a obch. zákoníku se dovolává jen manžel společníka či akcionáře v přímé souvislosti s rozvodem manželství v úmyslu dodatečného rozšíření předmětu zaniklého SJM k věcem zakoupeným z výlučných prostředků druhého z manželů, který dobrovolně – nad rámec ustanovení § 143 obč. zákoníku – svolil k tomu, aby předmětná věc byla předmětem SJM,
Mám za to, že systematické zařazení ustanovení § 135 odst. 2 obch. zákoníku v části obchodního zákoníku upravujícím jen právní postavení jednatelů společnosti s ručením omezeným – s přihlédnutím k prováděné mezinárodně právně závazné směrnici vztahující se jen na akciové společnosti – vzbuzuje určité pochybnosti o skutečném smyslu a účelu aplikace ustanovení § 196a obch. zákoníku v celém rozsahu i na společnosti s ručením omezeným, ve kterých mají minoritní společníci mnohem silnější právní postavení a účinnější právní nástroje ovlivnění činnosti společnosti než minoritní akcionáři.
1) Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 9.12.2009 sp.zn. 23 Cdo 3867/2007: „Závěr, zda nabytí majetku či jeho zcizení nevybočuje z rámce běžného obchodního styku, bude záležet na posouzení konkrétních okolností toho kterého případu, zpravidla však půjde především o porovnání předmětu zkoumané dispozice (jeho povahy) s předmětem podnikání společnosti. Obchodování s pohledávkami podle zjištění soudů nižších stupňů předmětem podnikání společnosti nebylo (srov. zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 613/2005) a předmětná pohledávka nebyla ani pohledávkou, jež by pocházela z běžného obchodního styku společnosti.“
Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 2.9.2009 sp.zn. 29 Cdo 4063/2007: „Pro platnost smlouvy uzavřené podle § 196a odst. 1 obch. zák. je však dále třeba dodržení podmínek obvyklých v obchodním styku. Z toho odvolací soud dovodil právní závěr, dle kterého převzetí dluhu žalované musí být úplatné, neboť v obchodním styku se zajištění třetím osobám bezplatně neposkytuje. Situace, kdy společnost převezme dluh žalovaných a plní místo nich, aniž by měla vůči nim právo na protiplnění, žalované zvýhodňuje. Žalovaní neplní věřiteli sami a za ně z majetku společnosti plnila úpadkyně. Důvody, pro které se žalované fyzické osoby dostaly do postavení dlužníků věřitelky První novohradecká a. s., nejsou pro posouzení platnosti smlouvy o převzetí dluhu z hlediska § 196a odst. 1 obch. zák. právně relevantní.
Odvolací soud tak shledal správným závěr soudu prvního stupně o tom, že smlouva o převzetí dluhu a převedení směnky na úpadkyni je v rozporu s ustanovením § 196a odst. 1 obch. zák.“
Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.5.2007 sp.zn. 32 Odo 613/2005: „Nepřípadná je námitka žalovaného, že pohledávka byla převedena v rámci obvyklého obchodního styku. V době postoupení pohledávky § 196a ObchZ neobsahoval ustanovení, podle něhož se ustanovení odstavce 3 nevztahuje na nabytí nebo zcizení majetku v rámci běžného obchodního styku. Navíc toto úplatné postoupení pohledávky nelze považovat za nabytí majetku v rámci běžného obchodního styku. V řízení nebylo zjištěno a netvrdí to ani žalovaný v dovolání, že by předmětem podnikatelské činnosti akciové společnosti O. podle zápisu do obchodního rejstříku a předmětem podnikatelské činnosti žalovaného podle živnostenského oprávnění bylo úplatné postupování pohledávek.“
2) K některým problémům ustanovení § 196a obchodního zákoníku, JUDr. Ivana Štenglová, in.: Daňový expert č. 2/2006
3) Podle nálezu Ústavního soudu ČR č. 84, svazek 37: „Základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady; je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s tím spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy.“
Podle nálezu Ústavního soudu ČR č. 75, svazek 37: „V soukromoprávní sféře platí zásada, co není zakázáno, je dovoleno, každý zákonný zásah do této sféry je třeba vnímat jako omezení lidské svobody, a proto je nutno vykládat ustanovení o neplatnosti právních úkonů pro rozpor se zákonem restriktivně, a nikoli extenzivně, opačný výklad by byl v rozporu s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.“
Zdroj: JUDr. Luboš Chalupa, www.akchalupa.cz