Zrušení trestu propadnutí majetku zákonem a vlastnictví tzv. neoprávněných osob

Vztah restituční a vlastnické žaloby tzv. neoprávněných osob, tj. osob bez čs. státního občanství v rozhodné době pro uplatnění restitučních nároků, je právně teoreticky zajímavý i co do otázky vlastnictví čs. státu v případech, kdy stát svoje tvrzené vlastnictví věci nemůže doložit žádným nabývacím titulem s vytvořenou „ochranou“ tohoto neprávního stavu vylučující naléhavý právní zájem na určení vlastnictví jakékoli jiné osoby.

V soudním řízení o určení vlastnického práva původního vlastníka k existující věci v držbě čs. státu či o určení vlastnického práva původního vlastníka ke dni jeho smrti na základě žaloby tzv. neoprávněné osoby tak vzniká právně kuriózní situace, kdy původní vlastník prokazuje svoje pravé a existující vlastnické právo nabývací listinou (např. kupní smlouvou) s předložením rehabilitačního rozhodnutí deklarujícího zrušení odsuzujícího rozsudku původního vlastníka dle ust. § 2 zákona č. 119/1990 Sb., včetně zrušení výroku o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci s účinky ex tunc, přičemž stát, jako žalovaný držitel věci, není schopen svoje tvrzené vlastnictví jakkoli doložit s tím, že judikatura Ústavního soudu ČR vylučuje nabytí vlastnictví přímo zákonem (sp. zn. III. ÚS 307/99, sp. zn. I ÚS 84/05).

Tento stav, kdy čs. stát od 1. července 1990 nemá žádný nabývací titul k existujícím věcem, které původně propadly či byly zabrány od počátku zrušenými výroky o propadnutí majetku, propadnutí věci či zabrání věci,1) a původní vlastník, který je tzv. neoprávněnou osobou, prokazuje svoje trvající vlastnictví řádným nabývacím titulem s rehabilitačním rozhodnutím, nález Ústavního soudu ČR č. 477/2005 Sb. paradoxně nazývá „tvrzeným“ vlastnictvím. Judikatura Ústavního soudu ČR se ve prospěch státu účelově odchyluje od právní teorie a vyvolává tak do budoucna značnou právní nejistotu o základních právních institutech o způsobu nabytí a pozbytí vlastnického práva.
Účinností ust. § 2 zákona č. 119/1990 Sb. (1. července 1990) byla pravomocná odsuzující soudní rozhodnutí vyhlášená v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990, týkající se skutků spáchaných po 5. květnu 1945, u vyjmenovaných trestných činů, jakož i všechna další rozhodnutí v téže trestní věci na ně obsahově navazující zrušena k datu, kdy byla vydána, tj. s účinky ex tunc.

Z důvodu, že zákon č. 119/1990 Sb. při zrušení odsuzujících rozsudků ve prospěch odsouzeného s následným úplným zproštěním obžaloby v přezkumném řízení ve smyslu ust. § 4 a násl. zákona č. 119/1990 Sb. – na rozdíl od zrušení odsuzujících rozsudků ex lege dle ust. § 2 cit. zákona – výslovně nestanoví zpětné účinky, mají zrušující a zprošťující rozhodnutí včetně výroků o propadnutí majetku, propadnutí věci a zabrání věci účinky ex nunc.
Zrušení odsuzujících trestních rozsudků ex lege zákonem č. 119/1990 Sb. včetně výroků o propadnutí majetku, propadnutí věci a zabrání věci má charakter globální obnovy řízení ve prospěch obviněného s úplným zproštěním obžaloby na základě zvláštního zákona, čemuž musí odpovídat mezinárodně právně závazné a obvyklé standardy trestního řízení kodifikované v čl. 14 odst. 6 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, uveřejněného vyhl. č. 120/1976 Sb., který je právní silou nadřazen zákonu č. 119/1990 Sb. a zákonům č. 87/1991 Sb. a č. 229/1991 Sb.

Ustanovení § 23 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. ve spojení s ust. § 19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a s ust. § 4 zákona č. 229/1991 Sb. při současné judikatuře vylučující poskytnutí jakékoli náhrady tzv. neoprávněným osobám je ve zjevném rozporu i s čl. 14 odst. 6 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Restituční judikatura (např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 2006 sp.zn. 30 Cdo 132/2005) tak v současnosti vykazuje nežádoucí přežívající znaky etatismu a nerespektování mezinárodně uznávaných základních právně teoretických institutů rovných práv a o nabývání a pozbývání vlastnického práva.
Obviněný, jehož odsuzující trestní rozsudek byl s účinky ex tunc zrušen se zrušením výroku o propadnutí majetku, propadnutí věci a zabrání věci zákonem č. 119/1990 Sb., nemůže být v podstatně horším právním postavení než obviněný, jehož odsuzující rozsudek byl zrušen v rámci institutu obnovy řízení, byl-li následně zcela zproštěn obžaloby.

Má-li obviněný, který byl na základě kladného rozhodnutí o povolení obnovy řízení ve prospěch obviněného a který byl následně zcela zproštěn obžaloby s účinky ex nunc – bez ohledu na státní občanství – nárok na vrácení věci, která přešla na stát na základě výroku o propadnutí majetku, propadnutí věci a zabrání věci, vůči státu, který existující propadlou či zabranou věc drží, musí mít táž práva i obviněný, kterému stejné právní následky přiznal sám zákon s účinky ex tunc, a to i s ohledem na čl. 14 odst. 6 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, pokud věci stát držel ke dni 1. července 1990.

Z důvodu, že zákon č. 87/1991 Sb. ani zákon č. 229/1991 Sb. ve smyslu ust. § 23 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. neupravil podmínky uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků, ve prospěch tzv. neoprávněných osob, přičemž neposkytnutí jakékoli náhrady jen určité skupině osob vylučuje nadřazená právní norma – čl. 14 odst. 6 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech – musí být předmětná existující věc v držbě čs. státu ke dni účinnosti zákona č. 119/1990 Sb. těmto tzv. neoprávněným osobám vrácena na základě obecné právní úpravy.
Jelikož zákon č. 119/1990 Sb. bez rozdílu státního občanství zrušuje odsuzující rozsudky včetně nejčastěji trestného činu opuštění republiky dle ust. § 109 odst. 2 trestního zákona č. 140/1961 Sb. v tehdy platném znění výslovně s účinky ex tunc včetně všech obsahově navazujících rozhodnutí vydaných v téže věci, tj. včetně trestu propadnutí majetku, a protože zvláštní zákon týkající se uplatnění majetkových práv rehabilitovaných osob s cizím státním občanstvím ve smyslu ust. § 23 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. nebyl vydán, nebrání – i s přihlédnutím k čl. 14 bod 6 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (vyhlášeného pod č. 120/1976 Sb. a účinného od 23. března 19762) – uplatnění vlastnického práva žalobce k předmětným nemovitostem neoprávněně evidovaným jako vlastnictví České republiky.

Umožňuje-li právní řád demokratického právního státu uplatnit vlastnické právo vedle obecné úpravy ještě na základě další, zvláštní a zvýhodněné právní úpravy (restituční předpisy) pro jeho státní občany nebo občany žijícími trvale na jeho území, nemůže se jednat o diskriminaci osob žijící trvale na území jiného státu či s cizím státním občanstvím, kteří jsou však odkázáni jen na obvyklou ochranu vlastnictví dle obecných právních předpisů, zejména občanského zákoníku.
Vyloučením jakékoli náhrady (naturální či finanční) podle zákona u osob rehabilitovaných výslovně zákonem včetně zrušení všech trestních rozhodnutí o vině a trestu s účinky ex tunc, a to v celém rozsahu, které nadto v době odsouzení byly pod ochranou statutu politického uprchlíka uznaného demokratickým právním státem a kterým nebyla zajištěna základní práva dle čl. 14 bod. 1 Úmluvy Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, jen pro jejich státní občanství, je v rozporu s čl. 14 bod 6 cit. Úmluvy (v opačném případě platí mezinárodně právně nepřijatelný princip zákonodárství jen ve prospěch svých státních občanů.

Statut politického azylu udělený v souladu s ženevskou konvencí demokratickým právním státem zásadně vylučuje trestní stíhání jako osoby uprchlé bez zajištění základních práv na obhajobu dle čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Trestnímu řízení ve smyslu ust. § 302 odst. 1 trestního řádu platného v rozhodné době se nevyhýbala osoba jednající v souladu s čl. 12 bod 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (Každý může svobodně opustit kteroukoli zemi, i svou vlastní.) pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá, pokud jí předtím byl udělen statut uprchlíka demokratickým právním státem.

Za osobu uprchlou ve smyslu ust. § 302 až 306 zákona č. 141/1961 Sb., v tehdy platném znění trestního řádu, nebylo v rozhodné době a ani nyní nelze považovat osobu, které bylo pravomocným rozhodnutím demokratického právního státu vydaného na základě mezinárodní úmluvy, ženevské konvence, již přiznáno právo politického azylu.
Z důvodu, že zákonem č. 119/1990 Sb. byla s účinky ex tunc zrušena všechna soudní rozhodnutí pro vyjmenované trestné činy bez ohledu na státní příslušnost odsouzeného, nemohly být v případě zrušujících výroků o propadnutí majetku, propadnutí věci a zabrání věci diskriminovány osoby, které pozbyly svoje čs. státní občanství, zejména z důvodu nadřazenosti čl. 14 odst. 6 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, jakož i z důvodu stejné právní ochrany osobám, jejichž odsuzující rozsudky včetně výroků o propadnutí majetku, propadnutí věci a zabrání věci byly zrušeny po obnově řízení ve prospěch odsouzeného, byl-li následně zcela zproštěn obžaloby.
Pokud jde o neúspěšné uplatnění práva tzv. neoprávněných osob na základě restitučních předpisů platí, že „nemůže zaniknout to, co od počátku neexistovalo“.

Tzv. neoprávněná osoba má naléhavý právní zájem na určení existujícího vlastnického a dědického práva a na spravedlivé soudní řízení s řádným provedením a zhodnocením důkazů3) o existenci či neexistenci jejího pravého vlastnictví proti osobě, jejíž zapsané vlastnické právo v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti, a to bez ohledu na to, že tato osoba v rozhodné době neměla čs. státní občanství.

Právní názor o globálním zániku existujícího vlastnického práva tzv. neoprávněných osob účinností restitučních zákonů č. 87/1991 Sb. a č. 229/1991 Sb., resp. „předpokladem zániku“, je právně teoreticky neudržitelný a je v rozporu s již ustálenou judikaturou Ústavního soudu ČR (sp. zn. III. ÚS 307/99, sp. zn. I ÚS 84/05).
Legitimní očekávání v souladu s vnitrostátní ustálenou judikaturou má osoba, která se z důvodu neoprávněného zápisu vlastnictví v katastru nemovitostí ve prospěch jiné osoby na základě vlastnické žaloby v soudním řízení domáhá ochrany svého prokazovaného pravého a existujícího vlastnického či dědického práva včetně předložení jednotlivých důkazů o této skutečnosti, s výjimkou tzv. oprávněných osob, kterým zákonodárce umožnil ochranu vlastnictví ve zvláštním restitučním řízení4); v případě sporu o neoprávněnosti zápisu v katastru nemovitostí je prokazatelná existence či zánik vlastnictví až na základě pravomocného rozsudku soudu vydaného na základě řádně provedeného dokazování.

Zrušení odsuzujících trestních rozsudků ust. § 2 zákona č. 119/1990 Sb. včetně zrušení výroku o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci s účinky ex tunc ve prospěch všech obviněných bez rozdílu jejich státního občanství s poskytnutím náhrad jen vybrané skupině z těchto osob je v rozporu s čl. 14 odst. 6 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech i s ústavním principem rovnosti všech bez jakékoli diskriminace obviněných dle jejich státní příslušnosti.

Zaniklo-li vlastnické právo čs. státu a s ním současně i odvozené právo hospodaření zrušením odsuzujícího rozsudku včetně výroku o propadnutí majetku, propadnutí věci a zabrání věci obviněného, který nebyl tzv. oprávněnou osobou, zákonem o soudní rehabilitaci č. 119/1990 Sb. (účinného dne 1. 7. 1990) s účinky ex tunc5) ještě před nabytím účinnosti zákona o majetku obcí č. 172/1991 Sb. (účinného dne 24. 5. 1991), nemohlo dříve zaniklé vlastnické právo čs. státu přejít na obec6), neboť čs. stát k tomuto dni již vlastníkem tohoto majetku nebyl a ani nemohl být; čs. stát je tak s účinností ode dne 1. 7. 1990 pouhým držitelem takovýchto věcí, případně obec po 24. 5. 1991.
_______________________________
1) Rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. 3. 1986 sp. zn. 1 Cz 53/85 (in. Výběr /1986): „Pozdější zrušení pravomocného vykonatelného rozhodnutí státního orgánu působí zpětně (nezákonné rozhodnutí se ruší od počátku) a může tedy z něho vyplynout závěr, že jednání škůdce, jež bylo v souladu s tímto zrušeným rozhodnutím v době, kdy k němu došlo, objektivně v rozporu s povinnostmi stanovenými hmotněprávními předpisy.“
2) Čl. 14 bod 6 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech: „Jestliže bylo někomu dokázáno spáchání trestného činu a jestliže byl později tento důkaz vyvrácen nebo byl zproštěn obžaloby na základě toho, že nějaká nová skutečnost přesvědčivě ukazuje, že výrokem soudu byl porušen zákon, poskytne se tomu, kdo byl potrestán na základě takového důkazu, náhrada podle zákona, pokud se nedokáže, že včasné uvedení ve známost dříve neznámé skutečnosti nejde zcela nebo částečně na vrub této osoby.“
3) Nález Ústavního soudu ČR 29. 11. 1996 sp. zn. IV. ÚS 185/96: „Pro přechod některých věcí z majetku ČR do vlastnictví obcí podle zákona č. 172/1991 Sb. musí být splněny kumulativně tři podmínky stanovené v § 1 odst. 1 – musí tedy jít o majetek, který ve stanovené době náležel České republice, ke stanovenému dni k němu měl právo hospodaření právní předchůdce obce a konečně, že s tímto majetkem tento předchůdce také hospodařil.“

4) Nález Ústavního soudu ČR ze dne 8. 6. 2005, sp.zn. II. ÚS 504/04: „Nelze připustit takový výklad obecných předpisů, který by vedl k rozšíření majetkových restitucí nad rámec nároků vyplývajících z restitučních předpisů. Takový závěr není v rozporu s dříve vysloveným názorem, že existence restitučních předpisů nebrání uplatňovat majetková práva podle předpisů obecných. Tento závěr totiž platí j e n pro ty případy, kdy nebylo možné uplatnit nárok podle restitučních předpisů.“ (shodně viz nález Ústavního soudu ČR ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 114/04)

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 6. 2004 sp. zn. 22 Cdo 649/2004: „Oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době bez právního důvodu, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, a to ani formou určení vlastnického práva, mohla-li žádat vydání věci podle § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.“

5) Rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. 3. 1986, sp. zn. 1 Cz 53/85; in. Výběr/1986 – viz pozn. č. 1.
6) Nález Ústavního soudu ČR 29. 11. 1996 sp. zn. IV. ÚS 185/96 – viz pozn. č. 3.

Zdroj: JUDr. Luboš Chalupa, www.akchalupa.cz