Nárok na vydání věci a vlastnictví třetích osob

Právní problematika restitučního nároku oprávněných osob na vydání věci uzavření dohody o vydání věci nově založeného nálezem Ústavního soudu České republiky č. 164/1994 Sb., tj. fyzických osob, které neměly v období od 1. 4. 1991 do 1. 11.1991 trvalý pobyt na území ČSFR (České republiky, je příkladem vážnějšího nesouladu mezi mocí zákonodárnou a soudní reprezentovanou Ústavním soudem ČR.

Ústavní soud České republiky ve svém nálezu č. 2/1997 Sb. zrušil lhůtu jednoho roku k uplatnění nároku opomenutých oprávněných osob s trvalým pobytem mimo území ČSFR (ČR) vůči oprávněným osobám, kterým povinná osoba věc již vydala.

SLOŽITÁ PRÁVNÍ SITUACE

Zákonodárce výslovně upozornil na složitou právní situaci nastalou zrušením diskriminační podmínky trvalého pobytu obsaženou v zákoně č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.

Je povinností zákonodárce, aby v případě zrušení zákonné normy Ústavním soudem České republiky pro její rozpor s Ústavou zjistil, zda nově vytvořený právní stav nezpůsobuje neodůvodněnou zásadní právní nejistotu; v takovém případě je ústavní povinností zákonodárce navrhnout odpovídající doplnění (změnu) dotčeného zákona.

Ústavní princip demokratického právního státu ukládá zákonodárci povinnost včasné a účinné legislativní činnosti v případě, že zrušením určité zákonné normy Ústavním soudem České republiky může vzniknout závažnější neodůvodněný stav právní nejistoty. V daném případě zákonodárce tento princip vědomě porušil.

Porušení ústavní povinnosti zákonodárcem v souvislosti s nálezy Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb. a č. 2/1997 Sb. potvrzuje jeho diametrálně odlišný legislativní přístup k nálezu Ústavního soudu ČR č. 29/1996 Sb., který zrušil diskriminační podmínku trvalého žití a s tím spojené Ihůty k uplatnění nároku oprávněných osob dle zákona č. 229/1991 Sb. V případě zemědělských (lesních) restitucí zákonodárce k datu účinnosti nálezu č. 29/1996 Sb. neprodleně přijal zákon č. 30/1996 Sb., který přímo reaguje na právní stav vyvolaný zrušením diskriminační podmínky v zákoně č. 229/1991 Sb. Ústavním soudem ČR.

Restituční právní předpisy jsou v evropském i světovém kontextu svým účelem a rozsahem zcela ojedinělé a mimořádné. Proto je legitimní výklad účelu restitučních právních předpisů vyjádřený v preambulích a úvodních ustanoveních ve prospěch co nejširšího zmírnění křivd.

Základní problematika tohoto článku se týká nároků oprávněných osob s trvalým pobytem mimo území ČSFR (ČR) a právního postavení třetích osob, které v souladu s tehdy platným zákonem č. 87/1991 Sb. nabyly vydávané věci od státu (povinné osoby) anebo od oprávněné osoby, které již byla věc vydána, v mezidobí od uplynutí prekluzivních lhůt k uplatnění nároku oprávněných osob do účinnosti nálezu Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb., zakládajícího nárok oprávněných osob s trvalým pobytem mimo území ČR a nálezu Ústavního soudu ČR č. 2/1997 Sb., zakládajícího nárok opomenuté oprávněné osoby vůči oprávněné osobě, které věc byla vydána.

Právní závěry tohoto článku se de lege ferenda mohou obdobně týkat i právních následků zrušení diskriminační podmínky státního občanství oprávněných osob, dosud obsažené v zákonech č. 87/1991 Sb. a č. 229/1991 Sb.

VYBRANÁ JUDIKATURA

Podle rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1.3.1999, č.j. 30 Co 182/98-76:

• „Vztah mezi oprávněnou osobou, které byla věc již dříve vydána, a osobou, jejíž nároky nebyly uspokojeny, je vztahem vypořádání dvou nároků oprávněných osob, z nichž jedna (ta, které věc byla vydána) má postavení obdobné osobě povinné

• ustanovení 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. nelze aplikovat jinak než vydáním podílu na věci – tedy žalobou na vydání věci, případně žalobou na stanovení povinnosti uzavřít dohodu o vydání podílu na věci. Jiný způsob vnitřního vypořádání z hlediska ust. § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. není možný, neboť tento speciální zákon při střetu nároků více oprávněných osob proti sobě neupravuje

• z žádného ustanovení zákona nelze dovodit, že by v případě aplikace 5 odst.5 zákona č. 87/1991 Sb. oprávněná osoba, které byla sice věc dříve vydána, ale která věc již nemá ve svém vlastnictví (tudíž jí nemůže vydat), byla povinna poskytnout druhé oprávněné osobě finanční náhradu

• pokud po přijetí nálezu Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb., který otevřel cestu i dalším osobám uplatňovat restituční nároky (avšak s určitým časovým posunem oproti těm, které již ke dni 1.4.1991 zákon č. 87/1991 Sb. ukládal), nebylo výslovně pamatováno na ty případy, kdy věc, která byla vydána původně oprávněné osobě, již neexistuje nebo bude ve vlastnictví třetí osoby, a proto ji nelze vydat, je třeba věc řešit za použití analogie. Půjde o aplikaci ustanovení obsahově nejbližších, tedy danou věc posoudit jako případ, kdy nemovitost již nelze vydat, a proto za ni může být ve smyslu § 13 zákona č. 87/1991 Sb. poskytnuta pouze náhrada. Jen tak lze zachovat rovnocenné postavení oprávněných osob, které nárok na vydání mohly uplatnit nejdříve 1.11.1994 k ostatním oprávněným

• námitka, že finanční náhradou podle § 13 zákona č. 87/1991 Sb. by stát plnil za stejnou věc dvakrát, není na místě: nelze pokaždé klást rovnítko mezi osobu povinnou a stát, je třeba rovněž vidět, že to byl právě stát, který měl být garantem ústavnosti přijatého zákona. Pokud tak v daném případě učinil dodatečně, tedy zrušením určitého diskriminačního rozhodnutí u občanů žijících v cizině měl by případně nést i následky spojené s tímto krokem

• vztah mezi oprávněnými osobami nelze podřadit pod náhradu škody, neboť schází základní podmínky předpokladu odpovědnosti za škodu, tj. protiprávní úkon, vznik škody, existence příčinné souvislosti a zavinění škůdce. Vztah vypořádání oprávněných osob však nelze podřadit ani pod ustanovení § 451 a násl. obč. zák. o bezdůvodném obohacení, neboť převzetí kupní ceny nelze považovat za majetkový prospěch získaný plněním z právního úkonu, který odpadl, neboť kupní cena byla převzata podle kupní smlouvy, která není neplatná, nebyla zrušena ani od ní účastníci neodstoupili

• pravomocný rozsudek soudu zamítající žalobu o uzavření dohody o vydání věci vůči povinné osobě a spoluoprávněné osobě vydané před počátkem běhu lhůty podle nálezu Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb. je překážkou věci rozsouzené a tato skutečnost podle § 159 odst. 3 o. s. ř. brání novému projednání.“

Z odůvodnění nálezu Ústavního soudu ČR č. 2/1997 Sb.:

„Zrušením části ustanovení § 5 odst.5 zákona č. 87/1991 Sb. .se dosud neuspokojeným oprávněným osobám otevírá cesta k uplatnění nároku zakotveného v tomto ustanovení. Je přitom na zákonodárci, aby uvedl právní úpravu do takového stavu, aby bylo evidentní, že tento nárok mohou uplatnit pouze ty osoby, kterým to zrušená část citovaného ustanovení dosud neumožňovala, ,stanovil novou tímto nálezem vypuštěnou lhůtu a umožnil vypořádat se se situacemi, jaké nastanou v důsledku toho, že v mezidobí od vydání věci do současnosti došlo již k převodu nebo přechodu věci na jiné osoby „

• Z odlišného stanoviska JUDr. Zdeňka Kesslera: „Nález tedy – při zpochybnění zásady stability právního řádu, ochrany vlastnických práv – přehlédnutím principů restitučních zákonů i vůle zákonodárce umožňuje sice domáhat se formálně svých nároků osobám splňujícím dodatečně podmínku oprávněných osob vůči těm, jímž byla věc dříve vydána, ale do doby, než budou nově upraveny shora zmíněné případy (převod, přechod, zánik věci apod.), nebude možno o takovém nároku rozhodnout.“
• Z odlišného stanoviska JUDr. Vladimíra Paula: „V prvé řadě je třeba vycházet z toho, že věci, v tomto případě nemovitosti, které byly řádně vydány podle uvedeného zákona oprávněné osobě, nabyla tato osoba do vlastnictví podle § 47 občanského zákoníku právní mocí registrace písemné smlouvy, případně došlo k převodu vlastnictví pravomocným rozsudkem podle § 161 o. s. ř., resp. intabulací podle pozdějších předpisů. Tato osoba, jejíž nárok v restituci byl takto uspokojen, se stala vlastníkem a zákon nemá jiné ustanovení, z něhož by vyplynulo, že její postavení vlastníka může být jakýmkoli způsobem ohroženo, leda vyvlastněním za náhradu, ve veřejném zájmu. Ani z § 5 odst. 5 zákona v původním znění nelze odvodit, že osoba, jejíž nároky nebyly uspokojeny může požadovat u soudu vydání věci již jednou vydané, ale hovoří jen o uplatnění nároku vůči osobám, kterým byla věc vydána, tedy zřejmě o nároku na vyrovnání, ale nikoli na vydání, a toto uplatnění navíc váže na jednoroční prekluzivní lhůtu. „

• Z odlišného stanoviska JUDr. Vlastimila Ševčíka: „Oprávněná osoba, jestliže jí v režimu zákona č. 87/1991 Sb. byla věc vydána, bez jakéhokoli omezení k vydané věci nabyla (ex lege) právo vlastnické, mimo jiné také proto, že jiný (at’ odkládací, ať rozvazovací podmínkou omezení) způsob nabytí vlastnického práva k vydané věci v uvažovaném režimu ani zákon ani doktrína neznají; nelze proto – podle mého přesvědčení a v souladu s odlišným stanoviskem JUDr. Paula – nároky neuspokojených (a jinak oprávněných) osob chápat jinak, než jako nárok na peněžité plnění, nadto důvodně – pro nezbytný požadavek právní jistoty – omezený krátkou prekluzivní lhůtou; jeví se mi proto odkaz odůvodnění nálezu na ústavně zaručenou rovnost v právech jako nepřípadný a nález sám – především pro průlom do právních vztahů založených dnes již před delší dobou zákonem – jako ústavně nepřijatelný. Nejen z důvodu vyložených v odlišném stanovisku ve věci Pl. ÚS 8/95 pokládám apel na zákonodárce obsažený v posledním odstavci nálezu rovněž za problematický, v současné době též i pro značný legislativní tlak na společensky významnější problémy; lze se obávat, že nadto praxe obecných soudů bude zatížena novou komplikovanou agendou (v případech zastavení nemovitostí, jejich zcizení, přestavby apod.), s jejímiž problémy se bude moci jen obtížně vyrovnávat. „

• Z odlišného stanoviska JUDr. Pavla Varvařovského: „ V moderním státě lze sice připustit určité přesahování jednotlivých složek moci, v žádném případě však nemůže dojít k narušení rovnováhy mezi nimi. Úkolem Ústavního soudu by proto mělo být, aby o zachování této rovnováhy co nejúzkostlivěji dbal. Rušení lhůt zásady právního státu narušuje, a to především tím, že významným způsobem zasahuje do právních jistot fyzických i právnických osob. „

(Všechny výše uvedené citace jsou z publikace: Ústavní soud ČR. Sbírka nálezů a usnesení – svazek 6, vydání 1. Praha, C. H. Beck 1997, str. 473 a násl.)

PRÁVNÍ ZÁVĚRY

1. Kolize více oprávněných osob z jednoho právního (protiprávního) důvodu převzetí věci státem způsobem uvedeným v zákoně č. 403/1990 Sb., č. 87/1991 Sb. či č. 229/1991 Sb. v rozhodném období není možná, pokud se restitučního nároku domáhá původní vlastník odňaté věci; restituční nárok je zásadně nárokem pravého vlastníka odňaté věci zvláštní vlastnickou žalobou podle restitučních právních předpisů, která je časově a věcně podmíněna.
2. Uplatnění restitučního nároku další oprávněnou osobou (tj. vyjma původního vlastníka) je zvláštním zákonným způsobem vypořádání dědictví k odňaté věci, které vylučuje projednání dědictví k této věci v dědickém řízení podle občanských zákoníků z roku 1811, č. 141/1950 Sb. a č. 40/1964 Sb.
3. Skupiny dalších oprávněných osob uvedených v ustanoveních § 3 odst.l zákona č. 403/1990 Sb., § 3 odst.4 zákona č. 87/1991 Sb. a § 4 odst.2 zákona č. 229/1991 Sb. jsou množinou všech závětních a zákonných dědiců původního vlastníka odňaté věci podle občanských zákoníků z roku 1811,č. 141/1950 Sb. a č. 40/1964 Sb.
4. Marným uplynutím prekluzivních lhůt k uplatnění nároku oprávněné osoby navždy zaniká zvláštní vlastnická žaloba (vlastnictví) původního vlastníka odňaté věci ve smyslu § 23a zákona č. 403/1990 Sb. a § 34 zákona č. 87/1991 Sb., resp. navždy zaniká zvláštní vlastnická žaloba (vlastnictví) na jeho místo nastupující další oprávněné osoby jako dědice původního vlastníka odňaté věci.
5. Uplatnění nároku opomenuté oprávněné osoby podle ust. § 5 odst.5 zákona č. 87/1991 Sb. na vydání věci (uzavření dohody o vydání věci) vůči oprávněné osobě, které již byla věc povinnou osobou vydána je obdobný nároku pravého (opomenutého) dědice podle dědických žalob podle § 823 z roku 1811, § 557 zákona č. 141/1950 Sb. a § 485 zákona č. 40/1964 Sb. Další oprávněná osoba by tudíž jako potencionální „dědic“ původního vlastníka odňaté věci nepožívala absolutní ochrany svého vlastnictví ani podle obecné právní úpravy dle občanských zákoníků platných v letech 1945-1990, takže k tomu není rozumný důvod ani podle zcela mimořádné restituční právní úpravy.
6. Uplatnění nároku opomenutých oprávněných osob vůči oprávněné osobě, které byla již věc vydána, je vyloučeno, pokud věc byla povinnou osobou vydána původnímu vlastníkovi odňaté věci.
7. Jelikož uplatnění práva opomenuté oprávněné osoby podle ust. § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. vůči oprávněné osobě, které byla věc již vydána, vychází z konstrukce ochrany oprávněného dědice, je na místě právní možnost uplatnění práv opomenutých oprávněných osob jako „pravé oprávněné osoby“ i po vydání věci povinnou osobou. Je samozřejmé, že opomenutá osoba musí mít minimálně stejný status oprávněné osoby jako té, které již byla věc vydána, tj. minimálně stejnou, případně vyšší skupinu oprávněných osob.
8. Specifice právního postavení oprávněných osob musí rovněž odpovídat výklad restitučních právních předpisů, který je co do výkladu účelu právních norem mimořádný a nelze snést srovnání s jinak obvyklým výkladem účelu nerestitučních (obecných) právních předpisů.
9. Pokud žádná oprávněná osoba svůj nárok u povinné osoby a soudu v předepsaných lhůtách neuplatnila, nelze vlastnictví třetí osoby (tj. nikoli osoby oprávněné a povinné), které bylo v souladu s tehdy platným zákonem č. 87/1991 Sb. nabyto od čs.státu (povinné osoby) po 1. 11. 1991, resp. po 1. 4. 1992 do 30. 10. 1994, tj. účinnosti nálezu Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb., z důvodu dodatečného zrušení diskriminační podmínky trvalého pobytu oprávněných osob, případně de lege ferenda i diskriminační podmínky státního občanství, ve smyslu článku 11 Listiny základních práv a svobod odejmout.
10. Pokud třetí osoba nabyla vlastnictví od státu (povinné osoby) v souladu s tehdy platnou právní úpravou v období po 1. 11. 1991, resp. po 1. 4. 1992, do 30. 10. 1994, má oprávněná osoba s trvalým pobytem mimo území ČSFR (ČR) právo na finanční náhradu podle § 13 zákona č. 87/1991 Sb. za odňatou věc, kterou z důvodu nabytí vlastnictví třetí osobou oprávněné osobě nelze vydat.
11. Vlastnictví třetí osoby (tj. nikoli osoby oprávněné a povinné), které bylo v souladu s tehdy platným zákonem č. 87/1991 Sb. nabyto od oprávněné osoby s trvalým pobytem na území ČSFR, které byla věc povinnou osobou již vydána, v období od vydání věci do dne účinnost nálezu Ústavního soudu ČR č. 2/1997 Sb., nelze z důvodu dodatečného zrušení Ihůty jednoho roku k uplatnění nároku vůči oprávněným osobám, kterým byla věc již vydána (§ 5 odst.5 zákona č. 87/1991), ve smyslu článku 11 Listiny základních práv a svobod odejmout.
12. Vlastnictví třetí osoby nabyté v souladu s tehdy platnými předpisy od státu (povinné osoby) nebo oprávněné osoby s trvalým pobytem na území ČSFR, které věc již byla vydána, nemůže být dodatečně zpochybňováno v souvislosti s později nastalou novou právní úpravou, neboť Listina základních práv a svobod je právní normou vyšší síly, přičemž pro odejmutí vlastnického práva nabytého v souladu s platnou právní úpravou v existujícím demokratickým právním státě, tj. od 1.1. 1990, není výslovný zákonný důvod.
13. Dobrá víra třetí osoby je dána vždy, pokud oprávněná osoba nabyla svoje vlastnictví na základě pravomocného rozsudku soudu o uzavření dohody o vydání věci, jakož i dohody o vydání věci schválené pozemkovým úřadem.
14. Pravomocný rozsudek soudu o vydání věci podle zákona č. 403/1990 Sb. a č. 87/1991 Sb., jakož i pravomocné rozhodnutí pozemkového úřadu o určení vlastnictví podle ust. § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., je originálním způsobem nabytí vlastnictví rozhodnutím státního orgánu ve smyslu ust. § 132 odst. 1 obč. zák., které vylučují vlastnické právo předchozího pravého vlastníka věci.
15. Analogická aplikace § 13 zákona č. 87/1991 Sb. jako ustanovení svým obsahem a účelem k ust. § 5 odst. 5 cit. zákona nejbližším není věcně správná. Ust. § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. vylučuje jakoukoli aplikaci § 13 zákona č. 87/1991 Sb., neboť zákonnou podmínkou aplikace ustanovení o finanční náhradě je vždy nevydání věci jakékoli oprávněné osobě a nelze ji vztáhnout i na případy, kdy věc již byla jiné spoluoprávněné osobě vydána.
16. Nálezem Ústavního soudu ČR č.2/1997 S ., vydaného v přímé návaznosti na nález č. 164/1994 Sb., rušícího diskriminační podmínku trvalého pobytu oprávněných osob, vznikla tzv. mezera v právu, kdy na nově nastalý právní vztah nedopadá příslušná právní norma, přičemž práva a povinnosti účastníků právního vztahu je nutno určit. Tuto mezeru nelze odstranit výkladem v rámci samotného zákona č. 87/1991 Sb., nýbrž je na místě aplikovat per analogiem občanský zákoník, konkrétně ustanovení § 451 a násl. obč. zák. o bezdůvodném obohacení pro plnění z právního důvodu, který dodatečně zcela či částečně odpadl (byl omezen rozsah nároku).
17. Pro určení rozsahu práv a povinností opomenuté oprávněné osoby s trvalým pobytem mimo území ČSFR, která se nemůže domáhat vydání věci (uzavření dohody o vydání věci) ani finanční náhrady, je zásadně rozhodující faktický stav věci v době jejího vydání oprávněné osobě s trvalým pobytem na území ČSFR (ČR).
18. Není v souladu s principem demokratického právního státu ani v souladu s účelem restitučních právních předpisů zmírňujících minulé křivdy komunistického režimu, aby stát (příslušné ministerstvo) z jednoho právního či faktického důvodu převzetí věcí státem v rozhodném období některým z důvodů uvedeným v § 6 zákona č. 87/1991 Sb. dalším oprávněným osobám (tj. nikoli původnímu vlastníkovi odňaté věci) poskytl náhradu dvakrát, tj. vydáním věci a současně i finanční náhradou.
19. Oprávněná osoba s trvalým pobytem na území ČSFR (ČR), které byla věc vydána podle zákona č. 87/1991 Sb., a která do účinnosti nálezu Ústavního soudu ČR č. 2/1997 Sb. vlastnictví vydané věci již převedla na třetí osobu, je povinna opomenuté oprávněné osobě s trvalým pobytem mimo území ČR na místo vydání jejího vlastnického podílu na věci, uhradit jí částku rovnající se obecné, případně tržní ceně za tuto věc. Tento právní závěr vyplývá ze zásady, že stane-li se dodatečně plnění právně nebo fakticky nemožným (v daném případě vydání věci) a nezanikne-li tím nárok určité osoby, nastupuje na místo nepeněžitého nároku nárok peněžitý, který musí odpovídat obvyklé ceně nepeněžitého plnění v rozhodné době.
20. V případě, že oprávněná osoba s trvalým pobytem na území ČSFR (ČR) již vydanou věc v souladu s tehdy platným zákonem č. 87/1991 Sb. do účinnosti nálezu Ústavního soudu ČR č.2/1997 Sb., případně de lege ferenda i do zrušení diskriminační podmínky státního občanství, převedla do vlastnictví třetí osoby, má opomenutá oprávněná osoba s trvalým pobytem mimo území ČSFR (ČR) vůči spoluoprávněné osobě tato práva:

1. u úplatného převodu věci (kupní smlouva, směnná smlouva) – peněžní nárok ve výši odpovídající podílu na kupní ceně, případně po odečtení účelně vynaložených nákladů spojených s převodem nemovitosti, zejména zaplacená daň z převodu nemovitosti, správní poplatky, náklady právního zastoupení. V případě, že oprávněná osoba vydanou věci oproti jejímu stavu ke dni vydání zhodnotila, je nutno od kupní ceny odečíst i poměrnou část nákladů nutně a účelně vynaložených na vydanou věc.
2. u bezúplatného převodu věci (darovací smlouva) – peněžní nárok ve výši odpovídající podílu vypočteného z odhadní ceny, případně tržní ceny, převedené věci;
3. u zániku věci vis maior, např. nezaviněným požárem, povodní apod. – peněžní nárok zásadně nenáleží, neboť by byl v rozporu s dobrými mravy.

1. Oprávněná osoba s trvalým pobytem na území ČSFR (ČR), které věc již byla vydána, byla ode dne vydání věci do účinnosti nálezu Ústavního soudu ČR č. 2/1997 Sb. oprávněným vlastníkem vydané věci na základě zákona č. 87/1991 Sb. a dohody o vydání věci, tj. na základě existujícího právního důvodu. Tento existující právní důvod (zákonné podmínky rozsahu nároku uvedené v zákoně č. 87/1991 Sb.) však dodatečně ve smyslu ust. § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. ve spojení s nálezem Ústavního soudu ČR č. 2/1997 Sb. uplatněním nároku opomenutou oprávněnou osobou s trvalým pobytem mimo území ČSFR (ČR) zanikl (byl omezen) s tím, že ochrana pravé oprávněné osoby, obdobně jako pravého dědice, má po určitou dobu přednost před právem nepravé oprávněné osoby. Existence právního důvodu je potom důležitá pro vypořádání majetkových práv spoluoprávněných osob z důvodu investic do vydané věci, užitků z ní získaných apod.
2. Námitka o neexistenci bezdůvodného obohacení na straně oprávněné osoby s trvalým pobytem na území ČSRFR (ČR), které byla věc vydána, oproti oprávněné osobě s trvalým pobytem mimo toto území minimálně ze stejné skupiny dalších oprávněných osob z důvodu platné smlouvy o převodu vlastnického práva vydané věci ve prospěch třetí osoby není opodstatněná, neboť dohoda o vydání věci podle restitučních právních předpisů je zvláštní proto, že:

1. zásadně obnovuje již konstituovaná vlastnická práva pravého vlastníka odňaté věci nebo jeho dědiců (dalších oprávněných osob) s tím, že z důvodu právní jistoty je ex lege proveden vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí (různé právní úpravy v letech 1945-1990, neprovedená dědická řízení). Výjimečně původní vlastník pozbyl pravé vlastnictví odňaté věci, které je však nutno pro zásadní právní vady pozbytí, resp. nabytí vlastnictví vrátit,
2. uzavření dohody o vydání věci je při splnění zákonných podmínek a doručení řádné a včasné výzvy zákonnou povinností držitele (majitele) věci ke dni účinnosti restitučních právních předpisů, tj. nikoli svobodnou vůlí obou účastníků právního vztahu,
3. další oprávněné osoby jsou jen „dědici“ původního vlastníka odňaté věci, rozsah jejichž nároku omezuje po určitou dobu přednější dědic (pravý dědic), přičemž občanské zákoníky v letech 1945-1990 neomezovaly nabytí dědictví pobytem nebo občanstvím dědice,
4. základním právním důvodem obnovení vlastnictví oprávněných osob je především splnění všech zákonných podmínek v restitučních předpisech, čemuž musí korespondovat i obsah dohody o vydání věci.

1. Ochrana oprávněného dědice podle § 485 obč. zák. (§ 557 zákona č. 141/1950 Sb.) je zvláštní zákonnou formou odpovědnosti neoprávněného (nepravého) dědice za bezdůvodné obohacení (neoprávněný majetkový prospěch), která spočívá v charakteru nabývání dědictví (zpravidla vyšší počet potencionálních dědiců, obtížnost jejich vyrozumění o dědictví překážky v nabytí dědictví apod.), jakož i vydání rozhodnutí státního orgánu o nabytí dědictví.
2. Ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb., § 3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., a 4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. jsou vůči ustanovením § 485 obč. zák., § 557 zákona č. 141/1950 Sb. a § 823 o. z. o. ustanoveními zvláštními, tj. ochrana oprávněného dědice podle občanských zákoníků platných v letech 1945-1990 je v rámci věcné a časové působnosti restitučních právních předpisů, zejména zákonů č. 403/1990 Sb., č. 87/1991 Sb. a č. 229/1991 Sb. vyloučena.

NÁROK PRAVÉHO VLASTNÍKA

Zrušení diskriminační podmínky trvalého pobytu (trvalého žití) v zákonech č. 87/1991 Sb. a č.229/1991 Sb. bylo nezbytné proto, že nárok, na vydání věci (určení vlastnictví) je zásadně nárokem pravého vlastníka věci, kterou ke dni účinnosti restitučních předpisů drží pouze její majitel (držitel), přičemž zánik pravého vlastnictví oprávněné osoby nemůže být omezen, např. trvalým pobytem či státním občanstvím.

Marným uplynutím prekluzivních lhůt stanovených v zákonech č. 403/1990 Sb. a č. 87/1991 Sb. zaniklo podle § 23a zákona č. 403/1990 Sb. a § 34 zákona č. 87/1991 Sb. pravé vlastnictví původních vlastníků k odňatým věcem či jejich závětních i zákonných dědiců, pokud tyto předpisy nebudou dodatečně měněny zrušením diskriminačních podmínek, např. státního občanství, formy vlastnictví apod., tj. v souladu s účelem těchto předpisů a Ústavou zaručující dědění bez diskriminačních podmínek.

Právní povaha restitučního nároku jako nároku zásadně pravého vlastníka vyplývá ze skutečnosti, že mezi důvody převzetí věci státem v rozhodném období je např. převzetí věci bez právního důvodu, na základě nicotných správních aktů, od počátku zrušených výroků soudů o propadnutí majetku obviněných, absolutně neplatných právních úkonů, vždy však v rozporu se zákonem (mezinárodními úmluvami).

Není v souladu s Ústavou, aby bylo úspěšně zpochybněno vlastnické právo třetích osob, které nabyly vlastnické právo od státu (povinné osoby) nebo od oprávněné osoby s trvalým pobytem na území ČSFR (ČR), které byla věc povinnou osobou vydána podle restitučních právních předpisů platných do zrušení diskriminační podmínky trvalého pobytu, případně de lege ferenda státního občanství.

Není-li právně možné, případně i fakticky (např. zničení věci), vydání věci opomenuté oprávněné osobě s trvalým pobytem mimo území ČSFR (ČR) ve smyslu ust. § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., např. z důvodu nabytí vlastnictví věci třetí osobou, jedná se o právní vztah toliko mezi oprávněnými osobami navzájem analogicky podle ustanovení § 451 a násl. obč. zák. o bezdůvodném obohacení z důvodu dodatečného zákonného omezení nároku oprávněné osoby, které byla věc vydána, jež je obdobný právu na ochranu pravého dědice podle občanských zákoníků z roku 1811, 1950 a 1964.

Analogická aplikace § 13 zákona č. 87/1991 Sb. o finanční náhradě je přípustná pouze tehdy, pokud se jedná o případy zákonného nevydání odňaté věci oprávněné osobě povinnou osobou. Pokud povinná osoba věc v souladu s tehdy platnou právní úpravou kterékoli oprávněné osobě již vydala, ,jedná se výhradně o právní vztah mezi oprávněnými osobami navzájem. V případě převodu vlastnictví na třetí dobromyslnou osobu je na místě analogická aplikace § 451 obč. zák. o bezdůvodném obohacení, případně § 485 obč. zák. o ochraně oprávněného dědice.

Zdroj: JUDr. Luboš Chalupa, www.akchalupa.cz