K právní povaze nároku na vydání věci a vlastnictví České republiky k věcem, které nebyly vydány podle restitučních předpisů

Ústavní soud České republiky většinu svojí dosavadní rozhodovací činnosti věnoval problematice restitucí a je především jeho zásluhou, že se podařilo naplnit hlavní účel restitučních právních předpisů, tj. zmírnění křivd a stabilizaci vlastnických poměrů.

Ústavní soud ČR téměř ve všech svých restitučních nálezech konstatoval, že v případě restitučních nároků se nejedná o přímou ochranu konstituovaného vlastnictví oprávněných osob ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), nýbrž jen o restituční nárok na budoucí vlastnictví.

Správné zjištění právní povahy restitučního nároku je důležitou podmínkou pro určení vztahu mezi restitučními a nerestitučními (obecnými) právními předpisy a pro možnost úspěšného uplatnění práv původních vlastníků či jejich dědiců podle obecných předpisů.

Restituční právní předpisy lze rozdělit na předpisy upravující restituci nezemědělského majetku, kde je s určitými výjimkami (např. zákon č.119/ 1990 Sb.) obecným restitučním předpisem zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a zemědělského a lesního majetku, kde je komplexní právní úprava (s výjimkou zákona č. 243/1992 Sb.) provedena zákonem č. 229/1991 Sb., o půdě.

Základní problematika tohoto článku se týká nejvýznamnějších restitučních právních předpisů, tj. zákonů č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a č. 229/1991 Sb., o půdě.

II. Vybraná základní právní úprava

Zákon č. 87/1991 Sb., ve znění předpisů pozdějších

• Oprávněnou osobou je fyzická osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v § 6, pokud je státním občanem České a Slovenské Federativní republiky (§ 3 odst. 1)

• Zemřela-li osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v § 6 před uplynutím Ihůty uvedené v § 5 odst. 2, nebo byla-li před uplynutím této Ihůty prohlášena za mrtvou, jsou oprávněnými osobami, pokud jsou státními občany České a Slovenské Federativní republiky, fyzické osoby v tomto pořadí: … (§ 3 odst. 2)

• Povinnými osobami jsou stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti tohoto zákona věc drží, s výjimkou … (§ 4 odst. 1)

• Povinná osoba vydá věc na písemnou výzvu oprávněné osobě, jež prokáže svůj nárok na vydání věci a uvede způsob jejího převzetí státem. Jde-li o vydání movité věci, prokáže-li též, kde se věc nalézá (§ 5 odst. 1)

• Povinnost vydat věc se vztahuje i na další případy neuvedené v odst. 1, jež spadají pod § 2 odst. 1 písm. c) zákona, jakož i na případy, kdy stát převzal věc bez právního důvodu (§ C odst. 2)

• Oprávněnými osobami jsou osoby rehabilitované podle zákona č.119/1990 Sb. , splňují-li podmínky uvedené v § 1 odst.1 zákona, a v případě jejich úmrtí nebo prohlášení za mrtvého, osoby uvedené v § 3 odst. 2 zákona (§ 19 odst. 1)

• Zrušuje se § 453a občanského zákoníku č.40/1964 Sb., ve znění zákona č. 131/1982 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský zákoník a upravují některé majetkové vztahy (§ 33 odst. 1)
• Není-li oprávněné osoby nebo neuplatní-li žádná z oprávněných osob nárok na vydání věcí ve lhůtě stanovené v § 5 odst. 2, stává se oprávněnou osobou stát, který uplatní toto své právo nejpozději do 18 měsíců ode dne účinnosti tohoto zákona. Postup při uplatnění nároku státu stanoví zvláštním předpisem příslušné orgány republik (§ 34)

III. Vybraná právní literatura a judikatura

1. JUDr. Jaroslav Bičovský -JUDr. Milan Holub, Provádějící a související předpisy k občanskému zákoníku, Linde Praha, a. s.1994, str.185:

(Komentář k § 34 zákona č. 87/1991 Sb.)

„Jde o předpis subsidiární povahy pro případy, že nárok na vydání věci ve lhůtě stanovené v § 5 odst. 2 (zřejmě i podle § 20 odst. 3) nedojde k uplatnění, ať proto, že oprávněná osoba není, anebo nárok včas neuplatnila. Jsou tu možné dva případy:

1. věc, o kterou jde, je ve vlastnictví státu podle dřívějších předpisů (dřívějšího aktu právního), ať jde o soudní rozsudek, či správní rozhodnutí, opatření nebo jiný správní akt. V takovém případě jsou možné dva případy

• věc je v dispozici státu (držbě), pak není třeba nic podnikat,

• věc není v dispozici státu (například došlo k převodu na jinou osobu, ať právnickou nebo fyzickou). V takovém případě osobou oprávněnou uplatnit vydání věcí namísto osoby jinak oprávněné se stává stát;

1. věc o kterou jde, není ve vlastnictví státu. Zrušením trestního rozsudku ex tunc, tj. od počátku, nastal stav, kdy původní vlastník nadále byl vlastníkem. Úprava § 19 a 20 navazující na § 23 odst. 2 cit. zákona o soudní rehabilitaci, změnila nárok vindikační na nárok na vydání věcí.

Celková konstrukce zákona, pokud jde o vydání věci, zejména pak nemovitosti, je taková, že jde o nárok na vydání věci založený zákonem o mimosoudních rehabilitacích, který se musí uplatnit v určitých lhůtách. Jestliže se nárok neuplatní nebo není úspěšný vůbec, popřípadě v tom, že se nepřizná nárok na vydání věci nýbrž jen finanční náhrada, znamená to, že je obnovena právní jistota ve vlastnictví věcí.“

1. Podle nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 3.12.1996 sp. zn. I. ÚS 130/96, uveřejněného pod číslem 132 Sbírky nálezů a usnesení, svazek 6, C. H. Beck 1997:

„Byl-li na základě zákona č.119/1990 Sb. zrušen trestní rozsudek a byly zrušeny i výroky o propadnutí majetku (nebo obdobně též výroky o propadnutí věcí nebo zabrání věcí), došlo ke stavu, kdy rehabilitovaný neztratil vlastnictví, neboť ke zrušení došlo s platností ex tunc. V důsledku ustanovení § 23 odst. 2 tohoto zákona musela oprávněná osoba vyčkat, až bude zákon o mimosoudních rehabilitacích vydán, aby mohla svá práva uplatnit dle jeho ustanovení § 19 a § 20. Tím se však nic nezměnilo na jejím právním postavení vlastníka, které vyplynulo již z účinnosti zrušení trestního rozsudku ex tunc.“

1. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 8. 1997 sp.zn. 2 Cdon 13/96-80, uveřejněného v Právních rozhledech č.1/1998:

„Nabytím věci v rozporu s tehdy platnými předpisy ve smyslu § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, Ize rozumět nabytí do držby. Nabytím věci je možné rozumět i nabytí podle odpovídajícího právního titulu, leč neplatného z důvodu rozporu se zákonem. Takové nabytí není sice nabytím do vlastnictví, ale může být nabytím do držby ve smyslu § 129 ObčZ. Fyzické povinné osobě je tak uloženo, aby ona a nikoli stát, jako předchozí vlastník či držitel věci, jež má být vydána, vydala věc oprávněné osobě, pokud věc získala, resp. nabyla od státu na základě právního titulu, který nebyl v souladu s právním předpisem.“

1. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 3. 1998 sp.zn.23 Cdo 415/98, uveřejněného v Právních rozhledech č. 8/1998:

„Pokud je podle zák.č.119/1990 Sb. zrušen trestní rozsudek a jsou tudíž zrušeny i jeho výroky o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci či zabrání věci – a tyto, dochází-li ke zrušení trestního rozhodnutí ze zákona a nikoli v přezkumném řízení, jsou zrušeny s platností ode dne vydání zrušeného trestního rozsudku (to jest s účinky ex tunc) – dochází ke stavu, kdy rehabilitovaná osoba získává nároky vyplývající ze zmiňovaných zrušených výroků. Získává tedy i nárok na „vydání“ věcí, resp. uzavření dohody o vydání věcí, jež jí byly realizací těchto trestů odňaty, přičemž vydání věci zde pak znamená obnovu předešlého stavu, povinnost vzdát se věci a vrátit ji tomu, komu byla odňata. Zrušením trestu propadnutí majetku, propadnutí věci či zabrání věci v rámci rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb. totiž nedochází k takové obnově vlastnického práva k věci původního vlastníka, která by umožňovala bez dalšího „ujmout se vlastnického práva“ a jako vlastník si počínat. I v případě požadavku na vydání věci vyplývajícího z trestu zrušeného podle zák.č. 119/1990 Sb. jde o restituční nárok, který představuje speciální nárok na „vrácení“ věci do vlastnictví toho, jemuž byla určitým, zákonem presumovaným způsobem státem v minulosti odňata, resp. odevzdáním do vlastnictví toho, komu je restitučním zákonem přiznáván statut osoby oprávněné. Nepostupoval-li žalobce podle restitučního zákona a nedošlo tak k obnově jeho vlastnického práva postupem podle restitučního zákona, nemůže být jeho právní postavení „nevlastníka“ ohroženo chováním žalovaného a nelze učinit jiný právní závěr, než že žalobce nemá naléhavý právní zájem na určení, že je vlastníkem sporných nemovitostí.“

1. Podle stanoviska pléna Ústavního soudu ČR ze dne 20. 10. 1998 sp.zn. Pl. ÚS st. 7/98:

„Plénum Ústavního soudu má za to, že zákon č. 87/1991 Sb. je právním předpisem, který i ve vztahu k občanskému zákoníku má zcela specifickou povahu, kdy kupř. ponechává stranou a eliminuje typické občanskoprávní instituty, jako je dědění, vydržení, a navíc i tam, kde obsahuje instituty pojmově shodné s instituty občanského zákoníku (tíseň apod.), při výkladu těchto institutů předpokládá překročení jejich ryze občanskoprávního rámce. Ustanovení § 5 odst. 4 zákona č.87/1991 Sb. je svou povahou lhůtou propadnou.“

IV. Právní povaha nároku na vydání věci

Vlastnickou žalobou právní teorie rozumí žalobu z prokázaného vlastnictví, a to pro jeho odnětí, ve které je žalobcem vlastník, tj. osoba u níž se dovršily podmínky vzniku vlastnictví a dosud se nedovršily podmínky zániku vlastnictví, např. vydržením. Žalovaným je majitel věci, přičemž může jít jak o držitele věci, tak o pouhého detentora bez ohledu na jeho zavinění a bez ohledu na předchozí nabytí od další osoby

1. Nárok na vydání věci uplatněný u soudu, resp. pozemkového úřadu podle zákonů č.403/1990 Sb., č. 87/1991 Sb. a č. 229/1991 Sb. je zvláštní (restituční) vlastnickou žalobou žijícího původního vlastníka odňaté věci (oprávněné osoby), případně jeho závětních či zákonných dědiců (další oprávněné osoby).

2. Označení nároku původního vlastníka či jeho dědiců jako vydání věci podle restitučních právních předpisů plně vystihuje skutečný obsah zvláštním (restitučním) zákonem věcně i časově podmíněného uplatnění vlastnického práva původního vlastníka či jeho dědiců vůči držitelům věci, zejména zákonné omezení ochrany vlastnického práva jen na jeho naturální vydání, vyloučení jinak obvyklých nároků souvisejících s dosavadní držbou věci, jakož i zvláštní úpravu práv a povinností dosavadních uživatelů bytů a nebytových prostor apod.

3. Nestal-li se pravým vlastníkem vydávané věci čs.stát, případně následným převodem od čs.státu jiná povinná osoba, podle tehdy platných právních předpisů, tj. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, nemohla se jím povinná osoba stát ani účinností restitučních právních předpisů (převzetí věci bez právního důvodu, absolutně neplatné právní úkony, od počátku zrušené právní skutečnosti či nicotné správní akty apod.).

4. V případě „střetu“ nároku na vydání věci podle zákonů č. 403/1990 Sb., č. 87/1991 Sb. a č. 229/1991 Sb. s ustanoveními občanských zákoníků z r. 1811, č. 141/1950 Sb. a č. 40/1964 Sb. o vlastnictví a dědění k věcem odňatým čs.státem v rozhodném období v rámci věcné působnosti restitučních právních předpisů mají ustanovení restitučních právních předpisů jako ustanovení speciální a novější, ve vymezeném rozsahu derogující starší právní úpravu,jednoznačně přednost před ustanoveními obecných (nerestitučních) právních předpisů.

5. Skupiny oprávněných osob (vyjma původních vlastníků) podle zákonů č. 403/1990 Sb., č. 87/1991 Sb. a č. 229/1991 Sb. jsou průmětem všech skupin závětních i zákonných dědiců původních vlastníků odňatých věcí dle občanských zákoníků z r 1811, č.141/1950 Sb. a č. 40/1964 Sb.

6. Uplatnění nároku na vydání věci u soudu, resp. pozemkového úřadu, jako zvláštní vlastnické žaloby je oproti obvyklým vlastnickým žalobám zcela mimořádné zejména z důvodu nutnosti nápravy odnětí vlastnictví a držby, které nastaly v období více než 401eté nadvlády komunistického režimu, označeného zákonem za zločinný, jakož i z důvodu rozdílné a zcela antagonistické právní úpravy vlastnictví věcí, jejich držby a dědictví (např. o.z.o z roku 1811, zákon č. 141/ 1950 Sb. a zákon č. 40/1964 Sb.).

7. Přesnější označení nároku na vydání věci jako zvláštní vlastnické žaloby obsahuje ustanovení § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. (rozhodnutí pozemkového úřadu o vlastnictví oprávněné osoby, nedojde-li k dohodě). Zákon č. 403/1990 Sb. používá vedle termínu „oprávněná osoba“ termín „vlastník“ apod.

8. Restituční právní předpisy stanoví vlastníkům a jejich dědicům – oprávněným osobám – zvláštní zákonné podmínky k uplatnění jejich vlastnického práva (vydání věcí), zejména potom výzvu k vydání věcí adresovanou povinné osobě jako držiteli věci ke dni účinnosti zákona, prekluzívní lhůty k uplatnění práva u povinné osoby, u soudu či pozemkového úřadu, které jsou plně v souladu s účelem této zcela mimořádné právní úpravy, zmírňující dlouhodobě, tehdejším režimem organizovaně a programově, páchané křivdy vůči původním vlastníkům.

9. Osobou povinnou věc vydat podle zákonů č. 403/1990 Sb., č.87/1991 Sb. a č. 229/1991 Sb. je zásadně nikoli pravý vlastník věci, ale jen jejich držitel (majitel) ke dni účinnosti těchto zákonů. Povinnou osobou je čs.stát nebo jiná právnická, případně i fyzická osoba, která z důvodů uvedených v restitučních právních předpisech v rozhodném období převzala vydávané věci do držby či detence s úmyslem je vlastnit, přičemž k nabytí pravého vlastnictví zásadně nedošlo (bez ohledu na vědomost nabyvatele o neplatnosti úkonu) nebo bylo s účinky ex tunc zrušeno. Výjimečně povinné osoby pravé vlastnictví mohly nabýt, avšak právní vady při odnětí věcí původním vlastníkům, případně při jejich nabytí, byly tak závažné, že je v souladu s Ústavou zákonem uložená povinnost tyto věci za stanovených podmínek vrátit.

10. Jelikož nárok na vydání věci je zvláštní vlastnickou žalobou (nárokem), musel zákonodárce současně upravit i právní vztahy související s vydáním věci pravému vlastníkovi, tj. vyloučení vzájemných nároků na náhradu škody ušlý zisk, znehodnocení, zhodnocení věci, práva a povinnosti dosavadních uživatelů (třetích osob) apod. Pokud by se nejednalo o zvláštní vlastnickou žalobu, nebylo by zapotřebí žádné zvláštní úpravy výše uvedených právních vztahů souvisejících s vydáním věci, jakož i výslovného vyloučení dalších nároků mezi oprávněnou a povinnou osobou, neboť by vlastnictví bylo obnoveno ex nunc.

11. Splyne-li ex lege osoba držitele věcí s osobou aktivně legitimovanou podat vlastnickou žalobu v jednu (tutéž) osobu, je právní důvod splynutí těchto práv pro držitele věci jeho nabývacím titulem, resp. dochází k zákonné konvalidaci původního, jinak vadného, právního důvodu nabytí vlastnictví.

12. Není-li oprávněné osoby jako pravého vlastníka věci včetně jejího neuvedení restitučním právním předpisem (např. akciová společnost), či jejich dědiců anebo neuplatní-li žádná z oprávněných osob svůj nárok na vydání věci jako pravý vlastník, navždy zaniká jejich vlastnická žaloba a vlastnické právo definitivně přechází ex lege na držitele věci, kteří drželi věc ke dni účinnosti 2ákonů č. 403/1990 Sb., č. 87/1991 Sb. a č. 229/1991 Sb.

13. Žaloba na vydání věcí u soudu či pozemkového úřadu je zvláštní vlastnickou žalobou, zejména z těchto důvodů:

a) zrušením výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci podle 2ákona č. 119/1990 Sb. se obnovilo vlastnictví původních vlastníků s účinky ex tunc;

1. zrušením ustanovení § 453a občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., ve znění zákona č. 131/1982 Sb., se rovněž obnovilo vlastnictví původních vlastníků, pokud podle tohoto ustanovení na jejich držitele vůbec kdy přešlo. Ustanovení § 453 odst.2 zákona č.40/1964 Sb. samo o sobě nikdy nemohlo vést ke vzniku pravého vlastnictví majitele věci;
2. vlastnictví některých vydávaných věcí na čs. stát nikdy nepřešlo [převzetí věci bez právního důvodu § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb.];
3. věci byly převzaty do držby čs. státem s úmyslem je vlastnit na základě absolutně neplatných právních úkonů (např. kupní smlouva uzavřená v tísni za nápadně nevýhodných podmínek);
4. převzal-li čs. stát či jeho právní nástupce věci bez jakéhokoli právního důvodu, na základě od počátku neplatných právních úkonů, nicotných právních aktů či od počátku zrušených právních skutečností, nedostatku svobodné vůle vlastníků, vždy však v rozporu se zásadami demokratické společnosti, respektující práva občanů vyjádřená Chartou OSN, Všeobecnou deklarací lidských práv a navazujícími mezinárodními pakty o občanských, politických, hospodářských, sociálních a kulturních právech, nelze tvrdit, že na straně oprávněných osob nejde o zvláštní vlastnickou žalobu, neboť v takovém případě by pravým vlastníkem musela být nutně osoba povinná.

1. Námitka vydržení vlastnického práva povinnými osobami není namístě, neboť zákonnou podmínkou vydání věcí povinnými fyzickými osobami (např. § 4 odst. 2 zákona č.87/1991 Sb.) je nabytí věcí fyzickou osobou v rozporu s tehdy platnými předpisy (neplatnost pro rozpor se zákonem či jeho obcházení) nebo na základě protiprávního (vědomého) zvýhodnění osoby nabyvatele. V obou případech nemůže být zásadně splněna zákonná podmínka nabytí vlastnického práva vydržením. Vydržení vlastnického práva ve prospěch právnických osob právní předpisy v rozhodném období nikdy definitivně neumožnily. Ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb., § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. jsou vůči obecným ustanovením občanských zákoníků o vydržení ustanoveními speciálními, ve vymezeném rozsahu derogujícími institut vydržení, odůvodněné účelem a předmětem restitučních právních předpisů.
2. V době od převzetí věci čs. státem v rozhodném období, případně na základě následného převodu dalším povinným osobám, do držby s úmyslem ji vlastnit za podmínek stanovených restitučními právními předpisy až do doby jejich vydání oprávněným osobám nebo do splnění podmínek ustanovení § 23a zákona č.403/1990 Sb., ustanovení § 34 zákona č. 87/1991 Sb. či uplynutím prekluzívních lhůt dle zákona č. 229/1991 Sb. (s výjimkou církevního majetku) bylo zachováno vlastnické právo původních vlastníků, avšak jen s věcně a časově omezenou možností nápravy tohoto stavu vydáním odňatých věcí bez jakékoli možnosti jiného způsobu odškodnění mimo restituční právní předpisy, včetně vyloučení naléhavého právního zájmu na určení jejich vlastnictví.
3. zemřel-li původní pravý vlastník odňatých věcí, je určení dalších oprávněných osob (§ 3 zákona č.403/1990 Sb., § 3 zákona č. 87/1991 Sb., § 4 zákona č. 229/1991 Sb.) zvláštním zákonným způsobem dědického řízení dědiců zemřelého vlastníka, a to jen k těmto odňatým věcem, který vylučuje možnost dodatečného projednání dědictví podle obecných právních předpisů.
4. Právní stav nastalý v důsledku rehabilitačních rozhodnutí vydaných dle zákona č. 119/1990 Sb., vyjádřený v nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 3.12.1996 sp.zn. I. ÚS 130/96, tj. obnovení vlastnického práva ex tunc, musí být stejný i v případě zrušení určitých ustanovení právních předpisů, převzetí věcí čs.státem bez právního důvodu, na základě nicotných právních aktů, absolutně neplatných úkonů.
5. Pokud by restituční právní předpisy byly konstruovány na základě pravého vlastnictví povinných osob ke dni účinnosti těchto právních předpisů, jen s obnovou předešlého stavu ve prospěch oprávněných osob jako „nevlastníků“, povinností vzdát se věci a vrátit je tomu, komu byly odňaty, potom restituční právní předpisy nemohly zhojit nedostatek platného právního důvodu nabytí vlastnictví dosavadních majitelů a držitelů věcí převzatých v rozhodném období např. bez právního důvodu a absolutně neplatných právních úkonů.

V. Vlastnictví České republiky a povinných osob k věcem, které nebyly vydány podle restitučních právních předpisů

Níže uvedené právní závěry se týkají jen věcí, které čs.stát převzal v rozhodném období do držby s úmyslem je vlastnit v rozporu se zásadami demokratické společnosti, respektující práva občanů vyjádřená Chartou OSN, Všeobecnou deklarací lidských práv a navazujícími mezinárodními pakty o občanských, politických, hospodářských, sociálních a kulturních právech, zejména na základě vyjmenovaných typických právních skutečností uvedených např.v § 6 zákona č.87/1991 Sb., § 6 zákona č. 229/1991 Sb. a § 1 zákona č. 403/1990 Sb.:

1. Neuplatní-li žádná oprávněná osoba podle zákonů č. 403/1990 Sb. a č. 87/1991 Sb. zvláštní vlastnickou žalobu u soudu na vydání určité věci nebo není-li žádné oprávněné osoby, zvláštní vlastnická žaloba definitivně zaniká a tato zvláštní vlastnická žaloba (vlastnictví) ex lege přechází na čs.stát, pokud je povinou osobou.
2. Byl-li povinnou osobou (majitelem či držitelem) věci ke dni účinnosti zákonů č.403/1990 Sb. a č.87/1991 Sb. čs. stát, stal se tak jejich nezpochybnitelným pravým vlastníkem na základě splynutí vlastnických práv a povinností držitele věci v jednu osobu, a to jednak na základě aktu, jímž čs. stát převzal tyto věci do držby, včetně faktického převzetí věci s úmyslem ji vlastnit a na základě ustanovení § 23a zákona č. 403/1990 Sb., ustanovení § 34 zákona č. 87/1991 Sb.
3. Nebyl-li čs.stát povinnou osobou (majitelem či držitelem věci) ke dni účinnosti zákonů č. 403/1990 Sb. a č. 87/1991 Sb., mohl čs.stát svůj nárok na vydání věcí vůči povinným fyzickým a právnickým osobám uplatnit podle § 23a zákona č 403/1990 Sb. a § 34 zákona č. 87/1991 Sb. ve stanovených prekluzívních lhůtách. Neuplatněním tohoto práva zvláštní vlastnická žaloba původní oprávněné osoby zaniká a nikdo již nemůže pravé vlastnictví povinné osoby dnem uplynutí výše uvedených Ihůt podle § 23a zákona č. 403/1990 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb. zpochybnit.
4. Jelikož zákon č. 229/1991 Sb. upravuje restituci zemědělského a lesního majetku komplexně (s výjimkou zákona č. 243/1992 Sb., který je k němu v restituční části konfiskací – zákonem zvláštním), a protože tento zákon neobsahuje ustanovení o přechodu práva oprávněné osoby na vydání věcí na stát, jak je tomu v zákonech č. 403/1990 Sb. a č. 87/1991 Sb., zůstává vlastnictví zemědělského a lesního majetku původních vlastníků ve prospěch církví, náboženských řádů a kongregací podmíněně (až do přijetí zvláštního restitučního předpisu ve smyslu ust. § 29 zákona č. 229/1991 Sb.) nevyřešeno.

Vzhledem ke značnému rozsahu zemědělského a lesního majetku, zejména katolické církve, zvláštnostem zemědělské výroby a předpokládané době, kdy bude vztah církví a státu vyřešen, zákonodárce vědomě výslovně nestanovil přechod vlastnických práv oprávněných osob ve prospěch státu.

1. Uplynutím prekluzívních lhůt oprávněných osob k vydání odňatého zemědělského a lesního majetku podle zákona č. 229/1991 Sb. zanikla vlastnická žaloba a nezpochybnitelným vlastníkem věci se na základě aktu převzetí věcí a uplynutí prekluzívních lhůt stal jejich držitel ke dni účinnosti zákona o půdě.

VI. Uplatnění vlastnických žalob mimo restituční předpisy

Úspěšné uplatnění vlastnického práva vlastníků nebo jejich dědiců vlastnickými žalobami podle nerestitučních předpisů proti současným vlastníkům movitých či nemovitých věcí, které byly čs. státem v rozhodném období převzaty, je vyloučeno, když:

1. Byla naplněna věcná působnost restitučních právních předpisů, tj. zmírnění všech křivd vykonaných v rozhodném období v rozporu se zásadami demokratické společnosti, respektující práva občanů vyjádřená Chartou OSN, Všeobecnou deklarací lidských práv a navazujícími mezinárodními pakty o občanských, politických, hospodářských, sociálních a kulturních právech.

Rozpor se zásadami demokratické společnosti, respektující práva občanů, je ex lege dán vždy, když věci byly převzaty na základě typických právních skutečností vyjmenovaných v restitučních předpisech, např. § 6 zákona č. 229/1991 Sb., § 6 zákona č. 87/1991 Sb., § 1 zákona č. 403/1991 Sb., výroků o propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci v trestních rozhodnutích zrušených na základě zákona č. 119/1990 Sb.

1. Věci byly čs. státem převzaty v rozporu se zásadami demokratické společnosti, respektující práva občanů a současně nejsou-li oprávněné osoby výslovně uvedené v restitučních právních předpisech.

Neexistencí oprávněných osob je třeba rozumět zejména právnické osoby, např. akciové společnosti, pokud nejsou v zákoně výslovně uvedeny ( např. soukromé právnické osoby podle § 2 zákona č. 403/1990 Sb., řeholní řády, kongregace, arcibiskupství podle zákona č. 298/1990 Sb.).

1. Věci byly čs. státem převzaty v rozporu se zásadami demokratické společnosti, respektující práva občanů a současně nejsou-li povinné osoby podle restitučních právních předpisech.

Povinné osoby nejsou např. v případě, kdy držitelem odňatých věcí ke dni účinnosti restitučních právních předpisů je fyzická osoba, která nebyla protiprávně zvýhodněna nebo věc nenabyla v rozporu s tehdy platnými předpisy.

Mimo výše uvedené obecné podmínky úspěšného uplatnění vlastnické žaloby existují výjimky stanovené samotnými restitučními předpisy, např. zákonem č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého, který je konstruován na vydávání zvláště vyjmenovaných odňatých věcí.

Restitučními právními předpisy není zásadně dotčena právní možnost uplatnění vlastnických práv věcí odňatých před 25.2.1948, není-li těmito předpisy nedílně zmírňován i právní následek odnětí věcí, který nastal až po 25. 2. 1948 (např. neposkytnutí náhrady za znárodnění).

VII. Závěrem

Právní povaha nároku na vydání věci jako věcně a časově podmíněného nároku pravého vlastníka – oprávněné osoby podle restitučních předpisů je významná zejména pro:

1. Vyloučení možnosti úspěšného uplatnění práv původních vlastníků a jejich dědiců, kteří svoje právo na vydání věcí v prekluzívních lhůtách z různých důvodů řádně neuplatnili, a nyní se tento stav snaží obejít vlastnickými žalobami podle obecných předpisů o dědění a vlastnictví (občanských zákoníků z roku 1811, 1950 a 1964). Snaha o tento způsob je dokonce vedena i proti vlastníkům, kterým byly odňaté věci podle restitučních předpisů vydány na základě pravomocných rozsudků soudů potvrzených Nejvyšším soudem ČR jako soudem dovolacím.
2. Přímou ochranu vlastnického práva oprávněných osob dle čl. 11 Listiny Ústavním soudem ČR a mezinárodními soudními institucemi. Každá oprávněná osoba podle restitučních předpisů má právo na přímou ochranu svého pravého vlastnického práva u Ústavního soudu ČR a mezinárodních soudních institucí přímo a nikoli zprostředkovaně, např. pro porušení práva na spravedlivý soudní proces.
3. Nezpochybnitelnost vlastnictví k věcem, které čs. stát převzal v rozhodném období v rozporu se zásadami demokratické společnosti, respektující práva občanů, které:

1. byly vydány oprávněným osobám podle restitučních právních předpisů nebo
2. nebyly vydány oprávněným osobám, protože oprávněné osoby neexistují nebo svůj nárok na vydání věcí podle restitučních předpisů neuplatnily řádně a včas. Z výše uvedených rozsudků Nejvyššího soudu ČR vyplývá, že dosavadní konstrukce nároku na vydání věci jako nevlastnické žaloby je neudržitelný a neposkytuje dostatečnou ochranu aktuálního vlastnictví věcí převzatých v rozhodném období čs.státem v rozporu se zásadami demokratické společnosti, respektující práva občanů, vyjádřená Chartou OSN, Všeobecnou deklarací lidských práv a navazujícími mezinárodními pakty o občanských, politických, hospodářských, sociálních a kulturních právech, tj. v rámci věcné působnosti restitučních právních předpisů, které nebyly z různých důvodů vydány.

V případě, že by nerestituční právní předpisy, např. o vlastnictví a dědění, měly přednost před restitučními právními předpisy, způsobilo by to všeobecnou anarchii ve vlastnických vztazích, zejména k nemovitostem, čemuž chtěl zákonodárce přijetím restitučních právních předpisů spolu se zmírněním křivd nepochybně zabránit.

Po uplynutí prekluzívních lhůt tak právně otevřenou zůstává pouze otázka zemědělského a lesního majetku odňatého církvím, a to až do přijetí zvláštního zákona. To se však netýká církevního majetku, který je nikoli zemědělského či lesního charakteru.

Zdroj: JUDr. Luboš Chalupa, www.akchalupa.cz