K otázce délky promlčecí doby podle obchodního zákoníku

Se vzrůstajícím právním vědomím, opouštěním zásady materiální pravdy v občanském soudním řízení jakož i rostoucí odpovědností advokátů za poskytované služby se stále důležitějším právním institutem obrany dlužníka proti věřiteli stává uplatnění námitky promlčení.

Promlčení je jeden z právních následků marného uplynutí doby přičemž právní následky promlčení nastávají za předpokladu, že uplynul zákonem vymezený čas, aniž věřitel své právo předepsaným způsobem uplatnil.

Pokud jde o délku promlčecí doby, vychází dosavadní právní literatura z právního názoru, že obchodní zákoník upravuje institut promlčení komplexně, tzn. že není možné použití zvláštní délky promlčecí doby podle občanského zákoníku.

Tento právní názor nepovažuji za věcně správný. Obchodní zákoník stejně jako občanský zákoník stanoví obecnou (pravidelnou) a zvláštní promlčecí dobu.

Obecná promlčecí doba činí podle § 101 ObčZ tři roky, pokud není v dalších ustanoveních (občanského zákoníku) uvedeno jinak.

Obecná promlčecí doba činí podle § 397 ObchZ čtyři roky, nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak. Zákonodárce v obchodním zákoníku při odkazech na

ustanovení obchodního zákoníku důsledně používá výrazu „tento zákon“ nebo používá spojení „nestanoví-li tento zákon jinak“.

Při odkazech na jiný právní předpis zákonodárce potom používá bud’ výrazů „zvláštní právní předpis“ nebo výrazu „zákon“ jako formu právního předpisu, na který zákonodárce odkazuje, či ještě obecnějších odkazů, např. „právní předpis“.

Toto důsledné rozlišování odkazů v obchodním zákoníku je rovněž patrné z ust. § 387 až § 408 ObehZ, která upravují promlčení.

Podle § 387 odst. 1 ObchZ se právo promlčí uplynutím promlčecí doby stanovené zákonem, tj. nikoli pouze obchodním zákoníkem.

Podle § 397 ObchZ nestanov~li zákon <tj. nikoli jen obchodní zákoník) pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky.

Mám za to, že výše uvedeným výslovným rozlišením odkazů zákonodárce v ust. § 387 ObchZ stanovil obecnou promlčecí dobu na čtyři roky s tím, že zvláštní promlčecí dobu stanoví pro jednotlivá práva zákon, tj. obchodní zákoník, a pokud jiný zákon včetně občanského zákoníku upravuje délku promlčení jiných jednotlivých práv, má přednost tam uvedená zvláštní promlčecí doba.

Mám za to, že se tento výklad rovněž týká délky promlčecí doby práva na náhradu škody, kdy délku promlčecí doby upravuje občanský zákoník, s výjimkou jednotlivých práv na náhradu škody ve smyslu ust. § 399 ObchZ vzniklých na dopravovaných věcech opožděným doručením zásilek vůči zasilateli a vůči dopravci, jakož i celkového zničení nebo ztráty zásilky.

Výše uvedenému nasvědčuje i skutečnost, že zákonodárce pro označení obchodního zákoníku nepoužil jinak obvyklé legislativní zkratky, např. (dále jen „zákon“).

Je nepochybné, že se tento právní názor na délku zvláštní promlčecí doby podle obchodního zákoníku nijak nedotýká zásadně objektivního charakteru počátku běhu promlčecí doby ve smyslu ust. § 391 odst.1 ObchZ, kterým použitím výrazů „nestanoví-li tento zákon něco jiného“ odkazuje zákonodárce jen na obchodní zákoník. Rovněž tak není dotčena limitace délky promlčecí doby podle § 408 odst. 1 ObchZ.

Ze shora uvedených důvodů mám za to, že institut promlčení, zejména počátek promlčecí doby, upravuje obchodní zákoník komplexně s tím, že pokud jde o délku promlčecí doby, lze použít obecnou čtyřletou délku promlčecí doby podle obchodního zákoníku pouze tehdy, když jiný zákon včetně občanského zákoníku nestanoví pro jednotlivá práva jinou zvláštní délku než obchodní zákoník.

Zdroj: JUDr. Luboš Chalupa, www.akchalupa.cz