K náhradě za znárodnění dle dekretů a zákonů z let 1945-1950

Soudní praxe se již ustálila v právním názoru, že vztah mezi restitučními právními předpisy, tj. zejména zákonem č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění předpisů pozdějších (dále jen „zákon“), zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění předpisů pozdějších (dále jen „zákon o půdě“) a zákonem č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění předpisů pozdějších, na straně jedné a obecnými právními předpisy na straně druhé, nevylučuje uplatnění nároků původních vlastníků odňatého majetku, případně jejich dědiců, podle obecné právní úpravy (např. § 126 odst.1 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění předpisů pozdějších).

Právní závěry týkající se možnosti uplatnění nároků původních vlastníků či jejich dědiců na základě obecné právní úpravy, zvláště ustanovení § 126 odst.1 občanského zákoníku, musí být nutně stejné i při uplatnění nároku na náhradu za znárodnění podle všech dosud platných dekretů a zákonů o znárodnění vydaných v letech 1945-1950.

Ministerstvo financí České republiky v řízení o náhradě a o způsobu poskytnutí náhrady za znárodnění dle § 11 odst.1 dekretu č. 100/1945 Sb., ve znění předpisů pozdějších (dále jen „dekret“), ve zjevné snaze zbavit se svojí zákonné povinnosti, zastává zjevně účelový a extrémní právní názor o „promlčitelnosti práva na zahájení správního řízení“, když předtím namítalo „jen“ promlčení nároku na náhradu za znárodnění.

II. Vybraná judikatura

„Ústavní soud, vycházeje z principu dělby moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní, má za to, že pokud jde o formulování jednotlivých restitučních důvodů, je třeba respektovat vůli zákonodárce. Je-li tedy v § 2 odst. 3 věta druhá zák. č. 87/1991 Sb. formulována skutková podstata restitučního důvodu slovy: „V případě, že k odnětí vlastnického práva podle předpisu o znárodnění z let 1945 až 1948 došlo v rozhodném období, aniž byla poskytnuta příslušná náhrada, vzniká osobám oprávněným podle tohoto zákona nárok, který lze uplatnit podle zvláštního zákona“, a to přestože ke znárodnění docházelo ex lege, je třeba ji také aplikovat a nikoliv eliminovat. Je totiž zřejmé, že v případě § 2 odst. 3 věta druhá jde z hlediska systematického o restituční titul, spadající pod postupy porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody [§ 2 odst. 1 písm. c) zák. č. 87/1991 Sb.], avšak nikoliv pro samotný akt znárodnění, ale pro prvek neposkytnutí náhrady, jenž je oním prvkem protiprávnosti, jež zakládá porušení obecně uznávaných lidských práv a svobod, tak jak má na mysli zák. č. 87/1991 Sb.“ 1)

„Došlo-li tedy k zabrání majetku státem bez právního důvodu, neboť stěžovatelka nepozbyla svůj spoluvlastnický podíl k předmětným nemovitostem, nebránilo nic tomu, aby se svého nároku domáhala žalobou, opírající se o obecné předpisy občanskoprávní. Jinými slovy, existence speciálních restitučních předpisů nevylučuje v takovém případě postup podle obecného právního předpisu.“ 2)

III. Základní právní úprava

1. zákon č. 87/1991 Sb., ve znění předpisů pozdějších
   1. Ustanovení § 2 odst.3, věta druhá:V případě, že k odnětí vlastnického práva podle předpisů o znárodnění z let 1945 až 1948 došlo v rozhodném období, aniž byla poskytnuta příslušná náhrada, vzniká osobám oprávněným podle tohoto zákona nárok, který lze uplatnit podle zvláštního zákona.
      (pozn. zákon č. 92/1991 Sb., o převodu majetku státu na jiné osoby).
   2. Ustanovení § 6 odst.1, písm.k):
      Povinnost vydat věc se vztahuje na ty případy, kdy v rozhodném období věc přešla na stát znárodněním vykonaným v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy.
2. Ustanovení § 11 dekretu č. 100/1945 Sb, ve znění předpisů pozdějších:
   O náhradě a způsobu poskytnutí náhrady rozhodne ministr financí v dohodě s věcně příslušným ministrem. (odstavec 1)

Přiznáním plnění podle § 9 odst. 1 písm. a) osobám oprávněným k náhradě, nebo kterým by z náhrady připadly částky podle § 9 odst. 4, se pokládá náhrada za splacenou. (odstavec 2)
Náhrada podle § 9 odst. 1 písm. b) až d) jest splatná do šesti měsíců od doručení výměru o náhradě. (odst.4)
Pro řízení o náhradě platí předpisy o správním řízení. (odstavec 5)

IV. Restituční nároky

Jelikož ustanovení § 2 odst.3 zákona i ustanovení § 6 odst.1 písm.k) zákona výslovně a jednoznačně (stejnými slovy „v rozhodném období“) stanoví zcela shodnou časovou podmínku převzetí věcí čs.státem, musí být časové hledisko pro aplikaci těchto ustanovení stejné. Z tohoto důvodu je vyloučeno, aby pro aplikaci ustanovení § 2 odst.3 zákona soudy respektovaly nález Ústavního soudu ČR (1) a pro aplikaci ustanovení § 6 odst.1 písm.k) zákona i ustanovení § 6 odst.1 písm.o) zákona o půdě nikoli. Nelze přehlédnout, že ustanovení § 6 odst.1 písm.o) zákona o půdě pro vznik nároku oprávněné osoby staví v téže právní normě stejnými zákonnými podmínkami naroveň jak znárodnění vykonané v rozporu s tehdy platnými předpisy, tak i bez vyplacení náhrady.

K právním závěrům nálezu Ústavního soudu ČR (1) je nutno přihlédnout i pro případy odnětí vlastnického práva čs.státem v rozhodném období podle předpisů o znárodnění z let 1945-1948 v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy ve smyslu ustanovení § 6 odst.1 písm.k) zákona (stejně i ustanovení § 6 odst.1 písm.o) zákona o půdě). Tento závěr potvrzuje i skutečnost, že náhrada za znárodnění z důvodu neexistence prováděcího předpisu k dekretu (vlád.nař. č. 253/1948 Sb., o Fondu znárodněného hospodářství, účinnost až od 1.12.1948) nebyla do 25.2.1948 jakékoli osobě prakticky vůbec poskytnuta.

V případě, že k odnětí vlastnického práva podle předpisů o znárodnění z let 1945 až 1948 došlo v rozhodném období v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy, s výjimkou neposkytnutí náhrady za znárodnění, případně i nevydání výměru o náhradě za znárodnění, je na místě přednostně aplikovat ustanovení § 6 odst.1 písm.k) zákona.

V případě, že k odnětí vlastnického práva podle předpisů o znárodnění z let 1945 až 1948 došlo v rozhodném období v souladu s tehdy platnými zákonnými předpisy bez poskytnutí náhrady za znárodnění je na místě aplikace ustanovení § 2 odst.3 zákona, resp.§ 47 zákona 92/1991 Sb., ve znění předpisů pozdějších.

Za rozpor s tehdy platnými zákonnými předpisy ve smyslu ustanovení § 6 odst.1 písm.k) zákona a ustanovení § 6 odst.1 písm.o) zákona o půdě je třeba považovat zejména:

1. nesplnění zákonných podmínek pro znárodnění podniku v závislosti na dekretem (zákonem) stanovené velikosti podniku (počet zaměstnanců, objem výroby apod.) nebo předmětu podnikání,
2. nerespektování dekretem výslovně určeného rozhodujícího kritéria (důkazu) pro zákonné určení velikosti podniku (§ 1 odst.2 dekretu č. 100/1945 Sb.-počet zaměstnanců v rozhodných dobách se zjišťuje stavem vykazovaným nositeli veřejného sociálního pojištění). Opačný výklad je zcela nesprávný a nerespektuje jasnou a rozumnou vůli zákonodárce, kterou je pro jednoznačnost a bezrozpornost zjišťování existence znárodnění podniku určit výjimečně jediný rozhodující, relativně nejobjektivnější, důkazní prostředek. Pokud dekret č. 100/1945 Sb. pro určení velikosti podniku ke dni 27.10.1945 stanoví za rozhodující zcela určitý důkaz, nelze znárodnění podniku určit jiným důkazním prostředkem, byť i obsahově správným, s výjimkou např. chybných či falšovaných výkazů veřejného sociálního pojištění apod. (platí pro znárodnění podniků do vydání zákona č. 114/1948 Sb.),
3. neprovedení správního řízení dle vlád.nař. 8/1928 Sb. o vyhlášení podniku za znárodněný, pokud byla vyhláška ministra o znárodnění podniku dle § 1 odst. 4 dekretu č. 100/1945 Sb. uveřejněna v Úředním listě (Úradnom vestníku) do vydání zákona č. 114/1948 Sb. ve Sbírce zákonů,
4. nevydání výměru o rozsahu znárodnění ve smyslu ustanovení § 4 odst.7 dekretu, jakož i znárodnění věcí, které výměr o rozsahu znárodnění vůbec neuváděl,
5. nevynětí nikoli nezbytných věcí ze znárodnění, např. zemědělské pozemky, rodinné domky majitelů znárodněných podniků apod (s výjimkou podniků uvedených v § 4 odst.4 dekretu),
6. provedení zápisu vlastnického práva do pozemkové knihy ve prospěch národního podniku, resp. státu bez výměru o rozsahu znárodnění dle § 4 odst.7 dekretu,
7. nepodepsáním výměru o rozsahu znárodnění dle § 4 odst.7 dekretu příslušným ministrem.

IV. V. Náhrada za znárodnění dle dekretu

Z důvodu, že soudní praxe při opomenutí uplatnění nároků oprávněnými osobami vyplývajících z restitučních právních předpisů umožňuje uplatnění nároků ze strany původních vlastníků či jejich dědiců podle obecných právních předpisů, platí nutně totéž i pro náhradu za znárodnění vyplývající z dosud platných dekretů a zákonů o znárodnění z let 1945-1950.

Dekrety a zákony o znárodnění podřizují řízení o náhradě za znárodnění správnímu řádu před příslušným správním orgánem (ministrem) s tím, že rozhodnutím ve věci je výměr ministra o náhradě za znárodnění nebo přiznání jiného plnění. Výměr o náhradě a způsobu poskytnutí náhrady za znárodnění či přiznání jiného plnění je správním aktem konstitutivní povahy.

Pro poskytnutí náhrady za znárodnění dle dekretu (přiměřeně platí i u všech dalších dekretů a zákonů o znárodnění z let 1945-1950) platí tato pravidla:

1. náhrada za znárodnění není dosud splatná, tj. původní vlastník podniku či osoby majetkově zúčastněné na majetku znárodněného podniku (společníci, akcionáři apod.), případně jejich dědicové, mohou uplatnit nárok na náhradu za znárodnění bez ohledu na dobu, která uplynula od znárodnění podniku, tj. i po více než 50 letech,
2. nárok na náhradu za znárodnění mají jak vlastníci podniků, které neměly charakter právnických osob (např. fyzické osoby, v.o.s.), tak i osoby majetkové zúčastněné na podnikání znárodněných podniků, které měly charakter právnických osob (např. akciové společnosti, společnosti s ručením omezeným),
3. náhrada za znárodnění je podmíněna vydáním výměru o náhradě za znárodnění anebo přiznáním jiného plnění ve smyslu ustanovení § 11 odst.1 dekretu,
4. správní řízení o náhradě a o způsobu poskytnutí náhrady za znárodnění se nyní řídí zákonem č. 71/1967 Sb., ve znění předpisů pozdějších,
5. výměr o náhradě za znárodnění či přiznání jiného plnění vydá ministr financí po dohodě s ministrem průmyslu ve správním řízení, které se zahájí buď z podnětu správního orgánu nebo na základě návrhu na zahájení správního řízení ze strany původního vlastníka znárodněného podniku (majetkových účastí) či jeho dědicem,
6. náhradu za znárodnění nelze žalovat u soudu, neboť věcně příslušný je ministr financí, resp. ministerstvo financí, které je příslušným orgánem ve smyslu zákona č. 71/1967 Sb., ve znění předpisů pozdějších,
7. důvodem pro zamítnutí návrhu na zahájení správního řízení, případně jeho odložení apod., není nevydání vládního nařízení ve smyslu ustanovení § 9 odst.2 dekretu, neboť ustanovení § 8 odst.2 dekretu stanoví jednoznačná kritéria pro určení výše náhrady za znárodnění, jakož i rozhodného data pro ocenění znárodněného majetku. Není-li objektivně možná jiná než peněžní forma náhrady, např. z důvodu nevydání prováděcího předpisu, je na místě jen plnění v penězích. Výše náhrady za znárodnění se určí znaleckým posudkem.

V případě, že znárodněné nemovitosti již byly oprávněným osobám v rámci restitučních právních předpisů vydány anebo za ně byla poskytnuta finanční náhrada, nárok na náhradu zanikl, neboť nelze připustit dvojí plnění z téhož právního důvodu za tytéž věci, jak dle zvláštních, tak i obecných právních předpisů. Pokud však bylo plněno jen částečně (tj. jen za některé odňaté nemovitosti), nelze vyloučit možnost poměrného poskytnutí náhrady.

Nárok na náhradu za znárodnění podle dekretů a zákonů o znárodnění z let 1945-1950 mají rovněž fyzické osoby, resp. jejich dědicové, které byly původně majetkově zúčastněny na podnikání znárodněných podniků, které měly povahu právnických osob, např. akcionáři, společníci apod. V této souvislosti nelze rovněž opomenout, že soudní praxe dospěla k právnímu názoru, že zákon i zákon o půdě se na restituci majetku právnických osob vůbec nevztahují.

Z důvodu, že dekrety a zákony o znárodnění z let 1945-1950 ani správní řád pro vydání výměru ministra o náhradě a způsobu poskytnutí náhrady za znárodnění nestanoví jakoukoli lhůtu, přičemž se jedná jen o právní povinnost ministra a nikoli původních vlastníků znárodněných podniků, resp. jejich dědiců, je „promlčení práva na podání návrhu na vydání výměru o náhradě za znárodnění“ vyloučeno. Správní řády z období let 1945-2001 promlčení práva na zahájení správního řízení rovněž vůbec neupravovaly a neupravují, přičemž samotné správní řízení o vydání výměru o náhradě a způsobu poskytnutí náhrady za znárodnění počátek splatnosti náhrady za znárodnění (tj. uplynutím 6 měsíců od doručení výměru o náhradě za znárodnění) vydáním výměru teprve zakládá. Platí tudíž obecná právní zásada, že: „Nelze promlčet právo, jehož splatnost vydáním (resp. doručením) správního či soudního rozhodnutí teprve počíná.“

Pokud původním vlastníkům či jejich dědicům nebyla poskytnuta náhrada za znárodnění dle restitučních právních předpisů s odkazem, že znárodnění podniku bylo vykonáno před 25.2.1948 nebo že se jedná o právnické osoby, na které se zákon či zákon o půdě nevztahují, je na místě plná náhrada za znárodnění dle dosud platných dekretů a zákonů o znárodnění z let 1945-1950, tj. včetně náhrady za patenty, ochranné známky, strojové zařízení, pohledávky, zásoby, jakož i náhrady za znárodněný majetek právnických osob.

1) Nález Ústavního soudu ČR ze dne 22.10.1997 sp.zn. II. ÚS 192/96
2)Nález Ústavního soudu ČR ze dne 21.12.1998, sp.zn. IV. ÚS 403/98

Zdroj: JUDr. Luboš Chalupa, www.akchalupa.cz