Právní povaha nároku na náhradu nákladů řízení

V soudní praxi není dosud jednoznačně vyjasněna otázka právní povahy nároku na náhradu nákladů občanského soudního řízení. Právní povaha nároku na náhradu nákladů řízení ve sporné věci je oproti právní povaze nároku na náhradu nákladů nesporného řízení rozdílná.

Aktuální rozhodovací praxe některých odvolacích soudů potvrzuje uplatňování dispoziční zásady při rozhodování o náhradě nákladů řízení tím je zpochybňován dosavadní všeobecně uznávaný procesně právní charakter nároku na náhradu nákladů řízení. Právní povaha nároku na náhradu nákladů řízení je velmi významnou otázkou občanského soudního řízení a ,její správné vyřešení je rozhodující pro uplatňování a přiznávání nákladů řízení jeho účastníkům ,jakož i odpovědnost advokátů za opomenutí vyúčtování nákladů řízení.

Právní povaha nároku na náhradu nákladů ve sporném občanském soudním řízení je totožná s právní povahou nároku na náhradu nákladů poškozeného v trestním řízení podle ust. v § 151 TrŘ.

Nárok na náhradu nákladů řízení

Nárok na náhradu řízení ve sporné věci je zvláštním nárokem hmotně právní povahy, jehož vznik je ex lége podmíněn zahájením konkrétního občanského soudního řízení. Hmotně právní povaha nároku na náhradu nákladů řízení vyplývá z jeho podstaty, kterou je ve sporném řízení vznik určitých nákladů spojených s uplatněním pohledávky v důsledku chování dlužníka, ustanovení § 121 odst. 3 ObčZ, ,jakož i hmotně právního charakteru právních předpisů určujících výši nákladů řízení ve smyslu ustanovení § 151 odst. 3 OSŘ.

Procesně právní povaha nároku na náhradu nákladů nesporného řízení vyplývá ze,jména z neexistence hmotně právní podstaty nároku nebo smísení hmotně právních i procesně právních prvků, ,jakož i absence pohledávky a protiprávního chování některého z účastníků řízení.

Nárok na náhradu nákladů řízení je ex lege (§ 151 odst. 1 OSŘ) nedílně spojen s rozhodováním soudu v konkrétní věci proto, aby se předešlo následným soudním řízením mezi účastníky sporu již jen o náhradu škody vzniklou zaplacením nákladů spojených s uplatněním pohledávky.

Nárok na náhradu nákladů řízení ve sporném řízení je ve smyslu ustanovení § 121 odst. 3 OSŘ příslušenstvím pohledávky (nároku), pokud je uplatněna u soudu. Nárok na náhradu nákladů řízení ve sporném řízení jako zákonné příslušenství uplatněné pohledávky nelze ex lege žalovat samostatně, což je hlavní rozdíl mezi ostatním příslušenstvím pohledávky ve smyslu ustanovení § 121 odst. 3 OSŘ (tj, úrok, úrok z prodlení a poplatky z prodlení).

Nárok na náhradu nákladů v nesporném řízení má vzhledem k neexistenci zavinění zásadně procesně právní charakter. Nárok na náhradu nákladů, které by jinak nevznikly, jestliže tyto náklady vznikly zaviněním účastníků nebo jejich zástupců nebo náhodou ve smyslu ustanovení § 147 OSŘ, má charakter majetkové sankce hmotně právní povahy bez ohledu na charakter soudního řízení. Procesně právní ustanovení občanského soudního řádu omezují rozsah nároku na náhradu řízení ve sporném řízení jako zvláštního hmotně právního nároku řadou konkrétních ustanovení – viz např. § 143 OSŘ, § 144 OSŘ a § 150 OSŘ.

Pravomocné rozhodnutí soudu o nároku na náhradu nákladů řízení je zvláštním zákonným způsobem úplného vypořádání nároku účastníků soudního řízení, kteří mají ve sporném řízení postavení věřitele a dlužníka. Z tohoto důvodu jsou vyloučeny jakékoli jiné nároky úspěšného účastníka na náhradu nákladů řízení, než které byly přiznány rozhodnutím soudu.

Z ustanovení § 151 OSŘ vyplývá, že soud je ex offo povinen obligatorně rozhodnout o nákladech řízení určených podle sazebníků a podle zásad platných pro náhradu mzdy a hotových výdajů. Nesplní-li účastník svoji povinnost specifikovat veškeré náklady řízení před jeho skončením, rozhodne soud jen o nákladech řízení, je,jichž vznik a výše nepochybně vyplývá ze soudního spisu.

Vzdání se práva na náhradu nákladů řízení má ve sporném řízení charakter podmíněného prominutí dluhu ve smyslu ustanovení § 574 odst. 1 ObčZ. Pravomocné rozhodnutí soudu o náhradě nákladů řízení je překážkou pravomocně rozsouzené věci ve smyslu ustanovení § 159 odst. 3 OSŘ o všech nákladech potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva, a to bez ohledu na jejich specifikaci účastníkem nebo odůvodnění rozsudku. Rozhodnutí soudu o náhradě nákladů řízení není rozhodnutím ve smyslu ustanovení § 153 odst. 2 OSŘ, neboť toto ustanovení se týká jen rozhodnutí ve věci samé. Ustanovení § 151 OSŘ o rozhodnutí o nákladech řízení ,je ustanovením samostatným, které vylučuje spojitost s rozhodnutím soudu ve věci samé.

Účelně vynaložené náklady spojené s uplatněním pohledávky, které účastníkem nejsou vynaloženy bezprostředně v souvislosti s občanským soudním řízením ve sporném řízení, např. upomínky, mimosoudní jednání před zahájením řízením, lze uplatnit samostatné jako nárok na náhradu škody vzniklý v důsledku porušení právní povinnosti dlužníka splnit dluh řádně a včas.

Nárok na náhradu nákladů řízení je ve sporném řízení zvláštním nárokem hmotně právní povahy, který je co do vzniku a rozsahu podmíněn rozhodnutím soudu o nákladech řízení podle § 151 odst. 1 OSŘ a procesněprávními ustanoveními OSŘ. Nárok na náhradu nákladů řízení zahrnuje veškeré náklady potřebné k účelnému uplatnění nebo bránění práv proti druhému účastníkovi, které lze s,jejich postupným zvyšováním úplně určit až před rozhodnutím soudu ve věci samé.

Nevzdá-li se účastník výslovně nároku na náhradu nákladů řízení, rozhodne soud podle sazebníků a podle zásad platných pro náhradu mzdy a hotových výdajů bez návrhu jen o těch nákladech potřebných k účelnému uplatnění či bránění práva, jejichž existence a výše nepochybně vyplývá ze soudního spisu.

Soud rozhoduje o nákladech řízení bez návrhu, t,j. nevzdá-li se účastník výslovně nákladů řízení, i proti jeho vůli, proto, aby byly náklady řízení úplně a konečně vypořádány společně s rozhodnutím ve věci samé.

Jelikož soud rozhoduje obligatorně ex lege o všech nákladech řízení potřebných k účelnému uplatnění nebo bránění práva bez návrhu, je správný výrok usnesení o určení konkrétní výše nároku na náhradu řízení bez zamítnutí nepřiznané části nároku (srovnej např. rozhodnutí soudu o vypořádání podílového spoluvlastnictví či společného jmění manželů).

Zamítnutí části nároku na náhradu nákladů řízení ve výroku rozsudku je zaměňováním rozhodnutí soudu ve věci samé za rozhodnutí o nákladech řízení.

Jelikož soud ve smyslu ustanovení § 151 odst. 1 OSŘ, rozhoduje o nároku na náhradu nákladů řízení vždy bez návrhu, t.j. nikoli na návrh nebo i bez návrhu [srovnej § 146 odst. 1 písm. a) OSŘ.], jsou návrh na náhradu nákladů řízení, a tím i ,jeho zamítnutí, vyloučeny. Ustanovení § 151 odst. 1 OSŘ samo o sobě vylučuje možnost podání návrhu, vždy se jedná jen o specifikaci, která je u některých nákladů, např. cestovného, stravného, ušlé mzdy apod., nezbytná pro rozhodnutí soudu.

Rozhodnutí o povinnosti odsouzeného k náhradě nákladů trestního řízení a o jejich výši je rovněž zvláštním zákonným nárokem hmotněprávní povahy, o kterém, na rozdíl od občanského soudního řízení, rozhoduje předseda senátu jen na návrh poškozeného. Předseda senátu (soud) je návrhem poškozeného vázán co do rozsahu i výše. Návrh je třeba podat do 3 let od právní moci odsuzujícího rozsudku, jinak hrozí námitka promlčení nároku na náhradu nákladů poškozeného ve smyslu ustanovení § 101 ObčZ.

Zdroj: JUDr. Luboš Chalupa, www.akchalupa.cz